Letos jsem se cíleně rozhodla jet na svůj první kongres. Průměrný věk tohoto poprvé bývá o deset let níže a pár mých přátel mě před jeho začátkem značně vystresovalo, že to bude problém a že nikdo z nich nejede, protože jsme přece staří. Přesto byl pro mě kongres milou zkušeností toho, že fyzický věk je věcí relativní a já mohla omládnout – zpět ke svému věku.
Začátek akce byl jako stvořený pro lidi hladovějící po seznamování a veřejném juchání, tudíž má hladina stresu překonávala výšky krevního tlaku. Přesto jsem se v chválách a následném programu zklidnila a s potěšením zjistila, že 71 % své skupinky z minulosti znám a zalíbila se mi představa, že je lépe poznám. Mimo jiné větší polovinu z nás spojoval Klub Pathfinder a láska ke spaní v hamakách, kterou však vytrvale projevovaly jen silnější povahy nebojící se deště vybavené dobrými plachtami.
První dva dny jsme po ranním programu trávili v horách. První výstup byl na Krakovu hoľu – přestože jsme šli všichni společně, postupně jsme se trhali a každý mohl jít tak, jak mu to vyhovovalo. Sám, ve skupince, potkávat se s lidmi. Počasí nám přálo požehnaně navzdory nočním dešťům a my byli odměněni krásnými panoramaty. Druhý výstup měl směřovat na horu Ďumbier a měl být po skupinkách, ve kterých jsme denně trávili vyhrazené chvíle po společném programu, abychom v intimnějším a užším kruhu mohli rozvíjet své myšlenky, ale i se poznávat formou zábavy. Chlapci z naší skupinky nastolili tempo, aby nám nebylo chladno a naše dívčí obličeje mohly dokonale ladit v barvách rajčete s pánskými kongresovými tričky. Bylo krásné společně vyjít nahoru a kochat se výhledem dolů na nekonečnou klikatici plnou dalších kongresových účastníků, ale i pohledem do širých dálav. Zde nás přepadla bouřka, během které jsme prožili intenzivnější zážitek včetně podání první pomoci, ale jak pak napsal jeden kazatel: „A pak přiletěl Bůh vrtulníkem.“ Bylo pro mě velmi nové vnímat to, že během záchrany a pomoci okolo nás stojí kruh, který se velmi intenzivně modlí, podpírá nás, a když byl někdo vyčerpaný nebo potřeboval oddech, prohodil se a pokračovalo se. Nikdy jsem nic takového a v takové míře nezažila a velice silně tím ke mně Bůh promluvil. Což bylo i téma dne a v životě bych takovou souvislost nevymyslela…
Po odpočinkovém dni stráveném v kempu, smíchem a děkováním, že všichni zranění se nám v pořádku vrátili, následovaly dva dny na řece Hronu. Zdravotní důvody mne radovánek ochudily, ale mohla jsem zažít zase něco nového. Při pomoci s balením kongresového stanu jsem poznala lidi, kteří nereptali, že musí dělat těžkou práci, že se nemohou bavit, naopak se smáli a to mě přivedlo k pokoře. Když jsem pak dělala řidiče při převozu jednoho z aut, celou dobu jsem pokorně zpívala chvály a děkovala Bohu za zkušenosti, které mohu vidět a prožívat.
Páteční večer, na který jsme všichni přišli voňaví a vymydlení z bazénu, byl plný radosti, chval, sdílení. Kdo se cítil, že odevzdal život Ježíši, mohl dostat na připomínku medaili – na krk, že to již v minulosti udělal či pouze na ruku jako znamení touhy a že to v blízké době udělat chce. Při sdílení příběhů jsem chvílemi už nezvládala vnímat, jak mocně Bůh v životech některých působí. Mohla jsem zažít modlitbu za sebe samotnou plnou vděčnosti a odevzdání. A najednou všechny ty pocity, vjemy a radost přiměly k modlitbám i mě samotnou. V upřímné poloze, ne plnou zoufalství nebo běžného děkování, ale modlitbě, jak asi má vypadat a já ji moc často nezažívala.
Sobota, den pokoje, byl plný nejen jeho, ale postupného loučení, radování, sdílení. Večer jsme měli příležitost zažít společně křest a kongres pomalu uzavírat. Jsem vděčná za týden, který mi ukázal, že křesťan nejen tráví čas nad duchovními činnostmi, jako je studium Bible, modlitba, diskuze, chvály, poznávání Boha v přírodě, … ale že život křesťana, ten praktický, je i plný nekonečné radosti, smíchu a juchání. Jsem Bohu nesmírně vděčná, že jsem mohla trávit čas se svou třináctou skupinkou, kde mi ostatní prakticky ukazovali, jak chodí v životě nahoru – dolů – spolu s ostatními a hlavně Pánem Bohem. Jsem velice šťastná za možnost prožít týden ve společenství, které na dálku a v trochu jiné formě, ale přesto stále trvá. Za to, jak jsem si uvědomila, že společenství je velice důležité a i když je někdy pracné v něm být, je to požehnané. Děkuju Bohu za organizátory, kteří mi, jako účastníkovi, vytvořili prostor pro čerpání sil tak moc, že jsem se mohla zase začít po delší době upřímně smát. Děkuju mé skupince, že mě podporovali v mém mládnutí směrem k nim, v tom probouzet své city, společně se modlit a vůbec objevit kouzlo modlitby jako formy praktického dialogu. Děkuju, že jsem mohla být s lidmi, kteří tak, jak o věcech teoreticky mluví, i žijí. Díky Bohu!
Veronika
