Můj synu, věnuj pozornost mé moudrosti, nakloň své ucho k mé rozumnosti, dbej na obezřetné rady, poznání ať zachovávají tvé rty. Ze rtů cizí ženy sice kape med a její jazyk je hladší než olej, nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jak dvojsečný meč. Její nohy sestupují k smrti, její kroky uvíznou v podsvětí. Nevysleduješ stezku života, její stopy se motají, nevíš kam. Proto, synové, poslyšte mě, neodvracejte se od výroků mých úst. Ať jde tvá cesta daleko od ní, nepřibližuj se ke dveřím jejího domu, ať nevydáš svou důstojnost jiným, ukrutníkovi svá léta, ať se tvou silou nesytí cizáci a ovocem tvého trápení dům cizí. Nakonec budeš skučet, až celé tvé tělo zchátrá. Řekneš: „Jak jsem mohl nenávidět napomínání? Jak mohlo mé srdce znevažovat domlouvání? Svoje vychovatele jsem neposlouchal, nenaslouchal jsem svým učitelům. Málem bych byl propadl nejhoršímu uprostřed shromáždění a pospolitosti.“ (Přísloví 5,1-14)
Šalamoun měl své zkušenosti s ženami (vždyť jich měl stovky) a v moudroslovných biblických knihách o nich píše zpravidla negativně. Řečeno známým bonmotem: Z vlastního života věděl, že množství žen, to je soužení. Nabral si nejen židovky, ale i pohanky – ženy, jež ho nejednou vedli tam, kam jít neměl…
V Příslovích Šalamoun často používá obraz cizí ženy – svůdkyně vdané za jiného, která neobezřetného zájemce svádí na cestu smrti. Výše uvedený text pojednává právě o takovéto situaci. Je varováním před následováním chtíče. A je také výzvou k čistému životu; od patnáctého verše adresuje Šalamoun onomu muži pozitivní výzvu „pít vodu z vlastní cisterny“ a „radovat se z ženy své mladosti“. Zkrátka, nejít za cizí, ale mít svou vlastní ženu a být ji věrný.
To je určitě důležitá a správná výzva. Výzva, která v dnešním světě rozvodů a krachujících rodin citelně nabývá na relevanci.
Avšak, nevím jak vám, mě se nabízí význam těchto pasáží i lehce rozšířit. Nevztahovat jej pouze na oblast manželské věrnosti, ale zobecnit jej na oblast věrnosti pravdě. Ona žena-svůdkyně, lákavá cizinka, mi totiž silně asociuje lež. Lež někdy působí přesně takto: z její rtů kape med, její jazyk je hladší než olej, nakonec je však hořká jako pelyněk, ostrá jako dvojsečný meč. Prakticky všechno, co je ve výše uvedeném textu řečeno o cizí ženě – svůdkyni, lze vztáhnout i na lež (a mám teď namysli onu bludnou a špatnou lež; ne tu milosrdnou).
Jakou cenu má pro nás cesta pravdy? Někdy si snad říkáme, že pravda je nad zlato. Jindy nás však pravda až tolik nezajímá, nebo se nám občas dokonce zdá nepříjemná a naše křesťanství se rozplývá v jakémsi gnozeologickém neurčitu, kde je mnohé lhostejným…
Jakou hodnotu má tedy pro nás pravda – pravda v morálce, v teologii nebo v jiných důležitých oblastech křesťanského života? Přemýšlíme o tom? Neuchylujeme se někdy ke křesťanství „vztahů“ a „dětských her“ s výmluvou, že to je přece to hlavní, a neopomíjíme přitom přemýšlení o hlubších pravdách, které již známe, nebo které teprve čekají, až je objevíme? Nemůže se i nám stát, že zlehčení některých pravd ve jménu „vztahů“ a kulturní konformity (a to i té „křesťanské“ nebo „ekumenické“) se nám jednou vymstí? Že vyměníme cestu pravdy za „dobré vztahy“ nebo lepší hudbu či atraktivnější řečníky a s tím „nakoupíme“ i mylnou teologii nebo etiku a různé mylné náhledy na oblasti života, které nejsou lhostejné? Může.
Ignorování naučení, která jsou nám k dispozici může dopadnout právě takto a hrátky se lží mohou skončit stejně jako muž v našem textu, který lamentuje: „Jak jsem mohl nenávidět napomínání? Jak mohlo mé srdce znevažovat domlouvání? Svoje vychovatele jsem neposlouchal, nenaslouchal jsem svým učitelům. Málem bych byl propadl nejhoršímu uprostřed shromáždění a pospolitosti.“
Nikdo z nás samozřejmě takto vzdychat nechce. Proto, pokud známe něco z pravdy, nevyměňujme to levně za „ženu-cizinku“, která možná vypadá líp, no nakonec vede k marnosti. Pravdu, kterou známe si ctěme a buďme jí věrní. A pravdu, která teprve čeká, až ji objevíme, samozřejmě hledejme. Domnívám se, že dnes potřebujeme slyšet právě tuto myšlenku: Nezahrávejme si se lží, buďme věrni pravdě. Ve světě sekulárního i „křesťanského“ chaosu je to krajně důležité. A ve finále se nám to rozhodně vyplatí!
Martin Turčan
