Byla jednou dvě malá slůvka – jmenovala se Prosím a Děkuji. Byla velmi blízkými kamarádkami a na všech cestách z lidských úst se doprovázela. Ale přišlo jim, že je lidé berou jako příliš velkou samozřejmost a ani nepřemýšlí, když je vysloví, jestli to myslí vážně. A tak se rozhodla, že se odstěhují na pustý ostrov. Spokojeně si tam slůvka sama žila, měla radost a pěkně se k sobě chovala.
Ale v lidském světě nastalo plno změn. Lidé se k sobě začali chovat ošklivě, křičeli na sebe, někdy se i bili a přestávali spolu mluvit. Děti měly hlad, protože si maminky řekly, že když jim nikdo neděkuje za každodenní přípravu jídla, asi to není potřebné. Maminky neměly ani v čem vařit, protože plno přístrojů bylo porouchaných – to si tatínci řekli, že když je nikdo nepoprosí, nemusí to opravovat. Když byl někdo nemocný, neměl kam jít – zavíraly se nemocnice, protože doktorům nikdo nepoděkoval za vyléčení. A ani školy nefungovaly, protože paní učitelky se rozčilovaly, že děti ani nepoprosí, když chtějí podat papíry nebo tužky. Asi si to dokážete představit, jak všechno nefungovalo.
Sluníčko to všechno vidělo a začalo se nad tím vším pěkně mračit. Až mu to nedalo a svým nejdelším paprskem výhružně zaťukalo na ramena Děkuji a Prosím. „No teda, jak jste se mohli sbalit a jen tak odejít? Víte, jak to u lidí vypadá? Všichni jen pláčou, křičí, uráží se a ani spolu nemluví. Okamžitě se vraťte, ani nevíte, jak jste u lidí potřeba, každému vykouzlíte úsměv a dobrou náladu na tváři.“ Slůvka se velice zastyděla, na nic nečekala, sbalila se a pelášila do lidského světa. A najednou tam bylo krásněji. Rodiny spolu zase večeřely a všichni si říkali prosím a děkuji, děti ocenily čerstvě vyprané prádlo od svých maminek, tatínci prosili děti o pěkné obrázky a zase všechno fungovalo tak, jak mělo. A slůvka se zařekla, že už nikdy z lidského světa neodejdou. A proto nás nic nestojí, když si pěkně poděkujeme nebo o něco prosíme.
Veronika
