Možná to z církevního společenství znáte. „Má někdo zkušenost ke sdílení?“ „Stalo se to a ono, Bůh mi požehnal, Bůh je dobrý, Bůh vyslyší každou upřímnou modlitbu.“ Haleluja, chcete možná v srdci či nahlas zvolat, ale možná vás popíchne osten hořkosti. Jak dlouho se modlíte ve vší upřímnosti vy a nic se nestalo? Jste snad špatně věřící? Bůh si zablokoval vaše modlitby a věnuje se jiným? Udělali jste ze své strany málo…?
Před pár týdny jsem se opakovaně nepříliš dobře cítila ve sdílení v mládeži. „Učil jsem se dva dny a Bůh mi tu zkoušku dal!“ Já se učila 10 týdnů a Bůh mi ji nedal. Ne/dal nám ji Bůh, či vyučující? Slyšela jsem jednoho křesťanského vyučujícího přemýšlet, že při zkoušce necítí Boží vnuknutí, jakou má komu dát známku. Možná bych tedy začala postupně. Od malička nás rodiče učili se za školní výsledky a směřování modlit. Abychom poznali, kde je naše místo, směřovali tam, abychom mohli být ve svém povolání užiteční, těšilo nás, byli na cestě k němu a v něm poctiví.
„Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu… Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.“
(Koloským 3,23-24)
Nikdy to ale nebylo konkrétně za určitou známku, konkrétní povolání. Učili jsme se dávat Bohu prostor, ač je velmi těžké vnímat, jakou odpověď pro nás chystá.
„A všichni, kdo byli dovední a jimž dal Hospodin moudrost a důvtip, aby se vyznali ve veškerém díle pro službu ve svatyni, dali se tedy do práce podle toho, jak Hospodin přikázal.“
(Exodus 36:1)
Před zkouškou se vždy modlím ve smyslu prosby o pokoj a moudrost říct vše, co jsem se naučila. Pokud jsem se to nenaučila, nemohu čekat Boží vnuknutí. Prosím také o to, aby vyučující byl spravedlivý i za cenu toho, že to neudělám. Bylo by hezké mít Boha jako talisman, ale to mi přijde jako plýtvání Jeho schopnostmi.
Ze začátku studia na vysoké jsem potkala jednu katoličku, která pootevřela hodně vrátek v mém vnímání víry. Jedna z věcí, kterou dělala, byla vždy krátká modlitba s pokřižováním, když slyšela jet okolo školy sanitku. Sekundová záležitost. Zůstalo to hluboko ve mně a trochu se to od té doby učím. Modlím se za houkající sanitky a pacienty v práci. Krátce, jednou dvěma větami. Někdy je to prostě „Bože, prosím, pomoz“, jindy větu či dvě přidám, ale většinou se jedná o přítomnost v životě než diktování uzdravení. Ukazuje to mou malost ve víře, když si netroufám diktovat přímé uzdravení, ale modlím se o Boží vůli?
Během nemoci v rodině jsme se učili a učíme se modlit právě o Boží vůli – ne jak my chceme, ale Ty, Bože (viz modlitba v Getsemane, ve které se opírám o základ „Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.““ Matouš 26,42). Jakmile si připustím možné důsledky této modlitby, mám slzy. Bůh totiž dává, i bere. Nepochopte mě zle, mám radost a jsem vděčná za zázraky uzdravení, žehnání v práci, škole, rodině. Sama jsem produktem několika takových zázraků. Je správné se o tom sdílet, Boha oslavovat. Ale, na co chci poukázat, je i mluvení o neúspěších s dodatkem „a mou vírou to neotřáslo“ (nebo i přiznat otřesení s prosbou o modlitby, aby tomu tak nebylo). Abychom se pak nevědomky nestali posly evangelia prosperity – budeš Bohu věřit a budeš se mít dobře. A cíleně mazat možnost, že budeš věřit a budeš mít problém sehnat práci, protože budeš chtít být poctivý a tvému zaměstnavateli to nebude vyhovovat. Budeš věřit a tvá rodina tě nepochopí a vyloučí ze svého středu. Budeš věřit a můžeš i vážně onemocnět.
„Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“
(Matouš 10,22)
Dodatek dodatku může ale stejně dobře být, že když budeš poctivý, mohou tě v práci odmítnout, ale pak najdeš jinou, která tě ani nenapadla a tam bude tvá poctivost předností. Tvá rodina se možná odvrátí, ale společná víra se pak stane lepidlem nad vašimi vzájemnými vztahy. Můžeš onemocnět, abys mluvil a byl povzbuzením lidem, za kterými by tě nenapadlo jít.
Velmi pomalu se učím žít svou víru prakticky, denně a bez filtru. Sdílím se s přáteli o tom všem dobrém, kdy mi oči září nadšením, i o tom horším, kdy mám slzy na krajíčku. Učím se, že tyto okolnosti nemají mou vírou otřást. Protože vztah s Bohem je nad nimi. Není to lehké. Není lehké se modlit „nevěřím v evangelium prosperity“, když víte, že ta neprosperita vám řádně zkomplikuje život. Ale já nevidím za roh, natož horizont. Bůh ano. Neříkám, že vše zlé je k něčemu dobré a jednou pochopím všechny komplikace (jako se to stalo u Josefa, který po shledání s bratry po všem příkoří řekl: „netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života“ 1. Mojžíšova 44,5). Možná uvidím, k čemu to bylo. Že z práce dostanete vyhazov, abyste měli čas si najít práci, než firma zkrachuje a v záplavě propuštěných se práce bude hledat obtížněji. Možná vás nemoc měla donutit zpomalit a uspořádat si život včetně priorit. Možná nepohoda v rodině vás měla přimět se za své nejbližší modlit – protože někdy právě na ně zapomínáme a více se modlíme za daleké misionáře.
Možná taky ne. Ale učme se říkat,
„Až potud nám Hospodin pomáhal.“
(1. Samuelova 7,12)
v tom dobrém, i zlém. Protože
„Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“
(1. Korintským 10,13)
Pokud Bůh nevyslýchá naše modlitby, neznamená to, že se modlíme málo, či snad špatně. Možná je prostě Boží záměr jiný. Tak mu buďme otevření.
Veronika
