Byl krásný den a léto se blížilo ke konci. Chystala jsem se na další semestr v Brně a doufala jsem v nápad, co bychom mohli podniknout v Inriroad, abychom byli Bohu blíž, a zároveň to společně sdíleli. Myšlenka společného půstu mi přišla trochu moc…až příliš odvážná. Ale přednesla jsem ji na poradě a někdo se toho chytil. Pak se děly věci a mně přišlo, že ten nápad už se realizuje, a já se ani nemusela snažit. Chtěla bych poděkovat všem, kdo se zapojili a opravdu se mohlo stát, že jsme v říjnu slyšeli studentskou bohoslužbu o půstu a pak následně každý měsíc uspořádali setkání v čajovně, kde jsme spolu mluvili, sdíleli se, naslouchali si…
Půst vlastně probíhal individuálně, podle možností a volby, jak kdo chtěl a mohl – měli jsme společný termín. Před půstem jsme se setkali a postupně jsme řešili různá témata: co pro nás znamená víra, jak uvažujeme o církvi, jaké jsou naše plány do budoucna, jak těžká jsou lidská rozhodnutí… Často se opakovalo téma úcty ve vztazích.
Každé setkání pro mě bylo výzvou…něco říct, jít s kůží na trh, přemýšlet. A názory ostatních pro mě byly obohacující. Posouvalo mě to blíž k lidem a k Bohu.
Navíc, když si teď čtu, co jsem si během půstů zapsala, a za co jsem se modlila, vidím několik krásných změn, které se v těch záležitostech odehrály. Vidím i věci, které zůstávají stejné (nebo aspoň stejné tam, kam mé oko dohlédne). Díky půstům jsem prožila pár dní v měsíci trochu víc s Bohem. Pustila jsem ho do toho shonu, který mě pronásledoval celý semestr, a Bůh přišel.
Magdalena Jarošová
Fotografie: Lenka Michálková
