Začátkem podzimu připravuje výbor sboru rozpočet na další rok a misijní tým zase plán evangelizačních akcí. I letos sestavujeme plán, jen je to tentokrát trochu jiné než v předchozí roky. Nikdo totiž neví, co nás čeká a kdy se zase otevřou naše modlitebny a sborové prostory.
Navzdory této nejistotě sestavujeme rozpočet sboru a připravujeme plány toho, co lze dělat už nyní, i toho, co se uskuteční, pokud to situace dovolí.
Máme radost, že i v této době mohou lidé díky partě nadšenců kolem „stolečkové evangelizace“ zdarma získat křesťanskou literaturu a jsme rádi, že na tuto činnost můžeme přispět větší částkou, než v minulosti.
Stejnou radost máme i z plánu „Atmosféry„, která připravuje on-line aktivity.
Nejvíce nás ale těší možnost dále pokračovat v přenosech našich bohoslužeb. Podobně jako na jaře budou opět trochu „jednodušší“. O tom, že je o ně zájem, svědčí fakt, že v průměru každou z nich shlédne více jak osm set lidí. Naše vděčnost patří Bohu a také všem, kteří je připravují, zatímco my si je můžeme poslechnout v klidu a v teple domova.
Jak už jsem psal, výbor sboru vytváří rozpočet a plán aktivit na další rok. Letos si mnohem více uvědomujeme pravdivost slov, které ve svém dopise píše Jakub:
„A nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat‘ – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.‘ Vy se však vychloubáte a chvástáte. Každá taková chlouba je zlá.“
(Jakub 4,13-17)
Jsme rádi, že můžeme v pokoře plánovat různé sborové aktivity. Bude-li Pán chtít, naše plány se naplní. Pokud ne, přijmeme to s tím, že jeho vůle byla jiná.
Nejen sbor, ale i my, jednotliví členové, můžeme plánovat. Můžeme přemýšlet o tom, koho by potěšila naše osobní návštěva, telefonát, sms zpráva nebo poctivý dopis psaný rukou na papír.
I když se momentálně nemůžeme setkat na sobotní bohoslužbě, můžeme na sebe myslet a můžeme spolu komunikovat těmi prostředky, které máme k dispozici. Mysleme zvláště na ty, kteří jsou sami doma, v domovech důchodců nebo v nemocnici.
Nikdo neví, jak dlouho bude tato situace trvat. Až bude Pán chtít, tak se zase sejdeme v naší modlitebně a budeme ho chválit za vše dobré, co máme, i za to zlé, které s jeho pomocí překonáme. Věřím, že se na to těšíte stejně jako já.
Vlastík Fürst
