Světlo v temnotách: shrnutí druhého setkání + otázky setkání třetího

Celý příběh, která se odehrál v Káně, je pisatelem označen jako „znamení“ (J 2,11). Tedy událost, ve které nejde především o úžas nad nějakým zázrakem, ale o to, že má lidem názorně pomoci pochopit něco o tom, kým je Ježíš. V tomto případě je Ježíš ve svatební společnosti, která prožívá radost z dobrých Božích darů (manželství, dobré jídlo a pití, přátelská atmosféra), poté přijde krize (nedostatek vína), ale on nakonec všechny překvapí tím, že hostům nabídne něco daleko lepšího, než do té doby zakusili. Jako bychom slyšeli ozvěnu 1. kapitoly, která vzpomíná, že Bůh už v dávných dobách lidem dával svou milost a dobré dary (včetně zákona), ale skrze Ježíše přišlo pro lidstvo něco ještě lepšího a většího (J 1,16-18). A zdá se, že právě to učedníkům tehdy došlo a oni „v něho uvěřili“. Plněji pochopili kým je, a to prohloubilo jejich důvěru. Což je vlastně smysl všech „znamení“, která budou zmíněna v Janově evangeliu (J 20,30,31).

Už jsme zmínili, že slovo „znamení“ není nutně synonymem „zázraku“. Jde o názorný čin, který nese nějaké důležité poselství, které mají ostatní pochopit. A to platí i Ježíšově návštěvě chrámu (J 2,13-22). Svatyně, a později chrám, byla místem, které mělo už v dobách Mojžíše lidem názorně a viditelně připomínat, že Bůh je s nimi a mezi nimi (Ex 25,8). Nešlo o samotný prostor, ale o Boží přítomnost. Žel, že v době Ježíšova pozemského života došlo u řady věřících k paradoxnímu posunu ve vnímání role chrámu – budova samotná se stala pro mnohé zásadnější než Bůh, jehož měla připomínat. Jan už v 1. kapitole o Ježíši obrazně napsal, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Bůh se rozhodl „přebývat“ mezi lidmi, což bylo původní poselství svatyně/chrámu. Mimochodem řecký text lez přeložit i tak, že „Slovo si postavilo stánek mezi námi“, což je jasný odkaz na chrám. Když Ježíš při návštěvě Jeruzaléma chrám „vyčistil“ od všeho, co odvádělo pozornost od Boha (v. 15-17), naznačil přítomným, že skutečným „chrámem“ (Bůh bydlící mezi lidmi) je On sám (v. 18-22). A právě ti, kteří toto pochopili jako názorné „znamení“, „uvěřili v jeho jméno“ (v. 23)

Nikodém patřil mezi „farizeje“, tedy velmi zbožné Židy, kteří chtěli sloužit Bohu a očekávali Mesiáše. Jistě jej poháněla upřímná touha poznat, kým je Ježíš, a zda by skutečně nemohl být očekávaným Mesiášem. Sám hovoří o tom, že on i jeho kolegové vědí o Ježíšových „znameních“ a hodně nad nimi přemýšlí (což byl Ježíšův záměr). Je sympatické a následováníhodné, že ve svém uvažování nad tím, kým je Ježíš, nezůstává na úrovni přemýšlení, ale dělá aktivní kroky (návštěva Ježíše), aby si udělal jasno v tom, jaký postoj k Ježíši zaujmout.

V úvodu 3. kapitoly ještě není nic, co by obraz „nového narození“ spojovalo se křtem, ale o něco později, už Ježíš mluví o zásadním životním obratu, tedy o novém narození „z vody a z Ducha“. Zdá se, že jde opět o odkaz na 1. kapitolu. Ta popisuje, jak u řeky Jordán křtil Jan Křtitel (J 1,28). Obmytí ve vodě bylo v židovském prostředí známým obrazem vyjadřujícím vědomí vlastní hříšnosti („špíny“), touhy po „očištění“, „odpuštění“ a novém začátku. Toto vyznání slabosti a touhy po očištění od hříchu nebylo ještě samo o sobě řešením – to přinesl až Ježíš jako „beránek Boží, který snímá hřích světa“. Neočišťuje nás samotná voda křtu, ale Ježíš. Proto jej Jan představí jako toho, který nebude křtít jenom vodou (i to je potřebné), ale i Duchem (J 1,33). Ve 3. kapitole Ježíš Nikodémovi tuto myšlenku připomíná. Oba rozměry spolu souvisejí – „voda“ je názorným „znamením“ proměny, kterou působí v člověku Ježíš, případně Boží Duch. I když tedy není „křest“ magický sám o sobě, je důležitým krokem, kterým dáváme najevo, že přijímáme to, co je očím neviditelné.

Tyto napjaté národnostně-náboženské vztahy, které trvaly už dlouhá staletí, jsou v příběhu stále zřetelné. Samařská žena sama žasne nad tím, že s ní chce Ježíš komunikovat: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ (J 4,9) Z Janova vyprávění je však zřejmé, že je to Ježíšův promyšlený záměr. Samařskému prostředí se nevyhýbá, dokonce tudy „musí“ projít – ne proto, že by cesta nevedla i jinudy, ale protože to považoval za nezbytné. Snad právě tento „první krok“ z Ježíšovy strany ženu silně zasáhnul a byla ochotná mu naslouchat.

Ježíšův rozhovor se ženou se po chvíli stočí k tomu, kdo má „teologickou pravdu“ – za Židé nebo Samařané (J 4,20). Obě skupiny věřili v Boha Izraele, ale v mnoha věroučných pohledech se neshodovali. Jedním z bodů sporu byla otázka, který je skutečný Boží chrám – zda ten židovský v Jeruzalémě, nebo samařský na hoře Gerizim. Ježíš ve své odpovědi nenaznačuje, že by správná „věrouka“ nebyla vůbec důležitá. Naopak si stojí za tím, že židovský pohled je správný (v. 22). Nicméně se dotýká otázky, kterou známe už z 2. kapitoly („očištění chrámu“). Samotná budova chrámu není tím, co je teď třeba řešit, protože ta je pouze vnějším znakem hlubšího poselství – že Bůh chce přebývat mezi svými dětmi. Za několik desítek let už nebude stát žádný chrám v Izraeli. Pozornost má být upřena k Ježíši – k tomu, který je tím skutečným „chrámem“ Boží přítomnosti. Kdo toto pochopí a pod vedením Ducha tomuto uvěří, ten uctívá Otce skutečně náležitě.

Jan znovu připomíná, že se tento příběh setkání, který vyvrcholí uzdravením úředníkova syna, odehrál opět v Káně, „kde předtím proměnil vodu ve víno“ (J 4,46). Záměrně jej tedy spojuje s událostí, na jejímž základě lidé „uvěřili“ (J 2,11). Tentokrát se sem sešli lidé, protože „viděli“ (v. 45) to, co Ježíš udělal v Jeruzalémě. Text zdůrazní, že jejich „víra“ (důvěra v Ježíše) stála na tom, co na vlastní oči viděli. A Ježíš využije novou situaci, aby jejich víra mohla porůst a dostat hlubší rozměr. Vyjadřuje určitou lítost nad tím, že lidé k tomu, aby mu důvěřovali, potřebují „vidět“ znamení a zázraky (J 4,48). Tentokrát proto uzdraví dítě „na dálku“, aniž by to lidé kolem něj viděli. Otec se pak vrací domů (přijde až druhý den!) s důvěrou v Ježíšova „slova“. Na základě této zkušenosti nakonec uvěří i „všichni v jeho domě“ (v. 53). A právě to je silné poselství pro čtenáře Janova evangelia, a vlastně i pro nás. Nikdo z nás (ani Janovi čtenáři) jsme neměli příležitosti Ježíše a jeho skutky „vidět“. Na tom nemůžeme svou víru postavit. Ale stejně jako královský úředník máme jeho „slovo“, na které se můžeme s důvěrou spolehnout.

Jan v závěru svého evangelia velmi jasně vyjádřil, jaký význam od sám Ježíšovým „znamením“ přikládal: „Tato [znamení] však zapsána jsou, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,31). Nešlo o nadšení ze zázraků, protože to mívá jen přechodný účinek na naše životy. Ježíši vždy šlo o to, aby lidé pochopili, kým je, a co jim nabízí. Pokud nás k tomu přivedou názorná „znamení“, splnila svůj úkol. Nejsou ale cílem naší víry, spíše prostředkem.

Víra každého člověka svým způsobem roste, od malého zrníčka k velké rostlině. Na počátku, podobně jako Ježíšovi současníci, potřebuje některé věci velmi konkrétně a názorně „vidět“. Čím více naše důvěra poroste, tím zralejší bude, a přečká i nelehká období, kdy Ježíšovu moc „neuvidíme“.