Světlo v temnotách: shrnutí čtvrtého setkání + otázky setkání pátého

Společně s Velikonocemi a letnicemi je to jeden z poutních svátků, který měl boží lid slavit v Jeruzalémě. Při Velikonocích si Izraelci připomínali vysvobození z Egypta a svátek stánků byl zase spojen se vzpomínkou na Boží péči a vedení při putování pouští (Lv 23,42), kdy Hospodin vedl Izraelce sloupem oblakovým ve dne a ohnivým v noci. Toto Boží vedení na cestě do zaslíbené země symbolizovaly dvě velké olejové lampy, které kněží v chrámě zapalovali vždy na večer, aby osvěcovali potemnělý Jeruzalém. Kromě zapalování světel byla během svátků také přinášena na oltář úlitba vody z rybníka Siloe. Tento zvyk byl spojován na základě Ez 47,1-11 a Zachariáše 14,8 s Tórou, mesiášskou dobou a darem Ducha. Nikoliv náhodou se Ježíš ve studovaném oddílu přirovnává ke světlu a k vodě, aby tak ukázal, že veškeré naděje lidu vkládané do Hospodina a jeho mesiáše On splňuje a překonává. V Ježíšově životě se Božímu lidu zjevuje sám Hospodin a poskytuje mu tak novou orientaci na cestě, zdroj spásy a věčného života.

Domnívám se, že odpůrci jsou spíše pohoršeni Ježíšovým zjevitelským nárokem. Zdá se jim, že na takové výroky, jaké Ježíš v textu pronáší, nemá právo. Odmítnutí Ježíšova svědectví, že od Boha vyšel a k Bohu odchází, působí nedorozumění ohledně Jeho odchodu. Odpůrci tápou a domnívají se, že Ježíš chce jít do diaspory a zde působit. Tuto představu pak přijímají s údivem a připadá jim možná absurdní, že by Ježíš mohl uspět tam, když neuspěl mezi vlastními. Paradoxně právě pohanská misie bude v budoucnu velice úspěšná. V tomto smyslu se tedy neporozumění odpůrců stává nezamýšleným proroctvím, protože jak víme z jiných spisů, právě mezi pohany najde evangelium celou řadu příznivců.

Příběh Ježíše a cizoložnice, který s největší pravděpodobností nebyl původní součástí evangelia, ale byl na toto místo zasazen později, nám otevírá otázku Ježíšova vztahu k zákonu. Narážíme zde na snahu zákoníků a farizeů postavit Ježíše a Mojžíše proti sobě, chtějí chytit Pána do pasti připravenou trestní kauzou. Svým postojem k případu ovšem Ježíš ukazuje, že jeho působení nejde proti duchu zákona, milost nestojí proti spravedlnosti, ale naopak ke spravedlnosti vede, jak slyšíme ve slovech: „Jdi a už nehřeš“, kde milost je vnímána jako nový začátek a příležitost ke zodpovědnému a spravedlivému životu. Tento pohled mimochodem nacházíme také ve vyprávění o uzdravení ochrnutého u rybníka Bethesda, kde podobně po zázraku následuje pokyn: „Jdi a už nehřeš.“ Ježíš zde svou milostí navrací nejen schopnost chůze, ale také schopnost žít v souladu s Božími požadavky. V případě cizoložné ženy je to podobné. Její hřích se nepopírá, ale odpouští a tím je tato žena postavena na cestu nového života.

Farizeové si zakládali na své výjimečnosti. Považovali se za elitu, držitele pravého poznání a ve své pýše a aroganci odmítají Ježíše, neboť se od něj nechtějí nechat poučovat a navíc se jeho přítomností cítí ohroženi a usvědčováni. Pravda pro ně nic neznamená, snad jen tu svou pravdu milují, a tak v povýšenosti odmítají Pána vzdor přesvědčivosti jeho slov a činů. Jan by řekl: „Zamilovali si tmu více než světlo, a proto nepřicházejí ke světlu.“

Samaritáni byli známí tím, že mezi nimi vystupovali proroci, kteří si činili velké nároky ohledně své autority. Například Dositheus tvrdil, že je Synem Božím, a Šimon Mág se zase prohlašoval za „velkou moc“. Justin považoval tyto muže za posedlé démony (Apol 26,1.4-5) a Origenes uvádí, že Židé je považovali za šílence (Contra Celsum, 6.11). Ježíšův nárok na to, že je Božím Synem, v uších odpůrců zněl asi podobně, a navíc si Ježíš dovolil zpochybnit jejich původ od Abrahama a označit je za hříšníky. To bylo pro tyto pyšné lidi trochu silné.

Pokud jde o rozlišování pravých a falešných proroků, tam nás nejvíce orientují synoptická evangelia („po ovoci poznáte je“), ale i u Jana dává Ježíš jistá vodítka, když o sobě hovoří jako o dveřích, skrze které musí člověk projít, aby se ukázalo, že je legitimním pastýřem. Jedním z prorockých kritérií by tedy mohl být vztah ke Kristu. K duchovní orientaci určitě také pomohou Pánova slova, že kdo činí Boží vůli (v souladu se Zákonem), ten pozná, zda je jeho učení z Boha či nikoliv. Předpokladem duchovního rozlišování je tedy život podle Boží vůle (Jan 7,17). Ke správné orientaci je třeba pravdu nejen teoreticky poznávat, ale také s ní mít praktickou zkušenost. Jen díky životu v souladu s Boží vůlí je člověk dobře ukotven a orientován tak, aby odolal svodům. Nezřídka svůdcům podléhají lidé duchovně vyschlí a prázdní.

Rabíni nezřídka viděli příčinu osobního utrpení v souvislosti se spáchaným hříchem. Buď to byl v jejich očích sám nemocný, kdo zhřešil, třeba již v lůně své matky, nebo se provinil někdo z blízkých, a pak na člověka mohly dopadnout např. důsledky hříchu jeho rodičů. Víme, že kniha Jobova takové paušalizace odmítá a stejně je tomu i s Ježíšovým postojem v našem vyprávění. Pán ukazuje, že v tomto konkrétním případě má osobní utrpení člověka jinou příčinu či jiný smysl. Má se stát prostředkem světla Božího zjevení. V tomto vyprávění Ježíš dokáže pravdivost předchozích tvrzení, že je Světlem světa a odhalí v jakém slova smyslu tímto světlem je, když skrze uzdravení zazáří milost Otcova, která otevře nejen fyzický zrak slepého od narození, ale také jeho vidění vnitřní, tedy uschopní tohoto muže k vizi víry, která mu umožní spatřit ve svém zachránci Syna člověka, onu apokalyptickou postavu z knihy Daniel 7. kapitoly, jež přináší spásu i soud. Spása i soud se v našem vyprávění také odehrávají, když slepec nabývá zraku a odpůrci, kteří si myslí, že vidí, naopak zrak ztrácejí pro svou neochotu nechat se přesvědčit.

Asi bych se ptal ještě jinak a to sice, co tento obraz dobrého pastýře říká o Ježíšově pojetí mesiášství. Ukazuje se, že namísto skrytého mesiáše, mesiáše konajícího zázraky či davidovského krále, přichází Ježíš jako ten, kdo svou obětí zjevuje Boží lásku k člověku a skrze oběť pak přináší každému odpuštění hříchů a nový život. Tímto obrazem musíme i my korigovat svá očekávání, která do Krista vkládáme.

Chanuka je zimní svátek, který má svůj původ ve druhém století před Kristem, tedy v čase vlády Antiocha IV. Epifana, který se ve snaze ovládnout Egypt nejprve pokusil upevnit moc v okrajových oblastech svého panství, kam patřilo i Judsko. K jeho metodám patřila násilná kulturní a náboženská indoktrinace, která potírala původní židovskou kulturu i náboženství a zavedla kult Dia Olympského v jeruzalémském chrámu. Mimochodem nový oltář zde postavený byl Židy nazván „ohavností zpustošení“, což nám může připomenout knihu Daniel i malou apokalypsu. Tyto události vedly k povstání vedeného knězem Matatijášem, jehož syn pak definitivně porazil syrskou armádu a znovu posvětil chrám. Do svatyně byl přitom umístěn svícen, který tuto událost připomínal. Jestliže svátek stánků měl připomenout Boží péči během Exodu, pak svátek Chanuka byl oslavou pokračující Boží péče při obnovení chrámu a chválou Boží přítomnosti v této stavbě. Narážkou ve 36. verši v 10. kapitole, kde se hovoří o posvěcení od Otce, Ježíš na tuto významnou událost odkazuje a zároveň ukazuje, že roli chrámu v podstatě přebírá On, neboť na něm Duch Boží spočívá. Tak se vlastně Kristus stal naplněním svátku.

Národ kultivovaný Písmem mohl poznat, zda jsou nebo nejsou Ježíšovy činy v souladu s Bohem a jeho vůlí. Ježíš se sám ptá v sedmé kapitole, zda jej někdo může usvědčit z hříchu, a i když pokusy ze strany odpůrců byly, nikdo mu nic nedokázal. I v našem textu Ježíš opírá svou autoritu o Písma a ukazuje, že s nimi není v rozporu.