Světlo v temnotách: shrnutí třetího setkání + otázky setkání čtvrtého

„Židé“, o kterých se zde v textu mluví, ctili a chránili svou náboženskou tradici, která vycházela ze Zákona. Domnívali se, že na jejím důsledném zachovávání včetně čtvrtého přikázání závisí budoucnost národa i věčný život. Ježíš se ocitá v problémech, protože z pohledu těchto lidí náboženskou tradici porušil, a to hned trojím způsobem:

1. 1. Uzdravuje v sobotu a přikazuje uzdravenému, co se v sobotu činit nesmí, totiž nosit lože.
   2. Nazývá Boha svým Otcem.
   3. Staví se Bohu naroveň tvrzením, že stejně jako je v sobotu činný Bůh, je činný i on.

Rabíni v době Ježíšově si velice dobře věděli, že sobota byl stvořena pro člověka a uvědomovali si, že Bůh v sobotu odpočívat nepotřebuje a nemůže, neboť i v sobotu se lidé rodí a dostávají tedy od Boha dar života a stejně tak v sobotu lidé umírají a musí být proto souzeni, což je také Boží činnost, bez které by dějiny skončily. Ježíš zde vlastně používá teologii pozdního židovstva, aby ospravedlnil své jednání. V očích odpůrců je však taková argumentace nehorázným rouháním, neboť člověku nepřísluší vztahovat to, co platí o Bohu na sebe.

Předně je třeba říct, že Ježíš svou obhajobou reaguje na nařčení protivníků, že se rouhá, tedy vytváří Bohu konkurenci. Pán oproti tomu namítá, že v jeho vztahu k Otci nejde o konkurenci, ale naopak o harmonii a soulad, kdy Synovo jednání dokonale zrcadlí jednání Otcovo. Ježíšův život tak v ničem není pokračováním Adamovy cesty emancipace na Bohu, ale naopak výrazem nejvyšší pokory a závislosti.

To, co zde slyšíme o vzájemném vztahu Otce a Syna, je důležitým příspěvkem do trojiční diskuse. Anti trinitářská hnutí totiž namítají, že trojiční nauka rozděluje Boha a zavádí vlastně trojbožství. Z Ježíšovy vlastní argumentace je však zřejmé, že nic takového není ve hře. Otec a Syn spolupracují na společném projektu a nikterak si nekonkurují.

Pojem hodina míří k rozhodujícímu okamžiku lidských dějin, kdy Bůh bude soudit svůj lid i celé lidstvo a na základě měřítka Zákona rozdělí lidi do dvou skupin, z nichž jedna bude určena ke spáse a druhá k záhubě. Z Ježíšova pohledu se tento soud blíží, a vlastně již realizuje v jeho přítomnosti. Tím, jak lidé reagují na Krista a jeho zjevení, rozhodují již dnes o svém věčném údělu. Přijetím Ježíše ve víře vstupují do sféry života, odmítnutím pak do sféry smrti. Lze říci, že vírou v Krista se člověk podílí již dnes na něčem, co má budoucnost a smrt nad ním tedy nemá moc. Kvalita lidského života se zde nepoměřuje na základě zákona, ale na základě vztahu ke Kristu.

Spravedlivý soud ve SZ vyžaduje svědectví dvou nebo tří svědků. Jen na základě takového svědectví bylo možno posoudit vinu či nevinnu člověka. Svým odpůrcům zde Ježíš takové svědectví nabízí, aby mohli rozhodnout oprávněnost jeho nároku božství. Svědkem je mu zde Jan Křtitel, dále skutky, které Ježíš činí, tedy janovská znamení, a také Starý Zákon (Písmo) a svědectví Otcovo. Jan, skutky (znamení), Písmo (SZ), Otec, ti všichni spolu dosvědčují oprávněnost víry v Ježíše jako Božího Syna.

V pozadí je celá řada SZ předobrazů. Předně tu máme velikonoční tradici, tedy zkušenost exodu z Egypta, kdy byli Izraelci syceni manou na poušti, a také dar zákona, který byl v židovské tradici s manou spojován. Za vyprávěním můžeme vidět i tradici eucharistickou nebo pastýřské motivy z 23. žalmu. Předobrazů se zde nabízí více a Ježíš je všechny naplňuje. On je pravou manou i pastýřem, ale také samotnou podstatou eucharistické tradice.

Evangelium tento čin a stejně i všechny ostatní interpretuje jako znamení. Lidé si mají uvědomit, že v Kristu se děje něco nadpřirozeného, že skrze Ježíše je při díle sám Hospodin. Událost má potvrdit Ježíšovu autoritu a přivést lid k tomu, aby mu věřili a přijali jeho poselství. Možná lze také říct, že zázračné uspokojení fyzických potřeb se má stát předobrazem nasycení potřeb duchovních. Tuhle hlubší rovinu výpovědi ovšem posluchači odmítají přijmout, protože oni chtějí hlavně ten chlebíček fyzický, chtějí mesiáše, který jim zajistí blahobyt v oblasti materiální a naplní jejich časné potřeby. K prosazení své koncepce neváhají použít násilnou manipulaci. Ježíš však před jejich násilím uniká na horu a následně na druhý břeh, kde se jim snaží vysvětlit, že náplň jeho mesiášství je od jejich očekávání odlišná. Ježíš jakožto Kristus usiluje předně o prosperitu duchovní, tedy přináší člověku smíření s Bohem a smysluplnou existenci ve víře, nikoliv bezproblémový život. To je důležité vědět, abychom si srovnali i my své priority a očekávání, která od Ježíše máme.

Jedná se o podíl na Ježíšově oběti. Je to jeho tělo obětované za život světa, které se nám tu nabízí (v.51). Jíst chléb znamená nejen tuto zástupnou oběť přijmout, ale také z ní žít a podílet se na ni svým obětavým životem (v.57). Život z Ježíšovy oběti je pak definován jako Život věčný, tedy jako existence, která má potřebnou kvalitu a perspektivu pro budoucnost. Tento pokrm máme možnost jíst již teď a tady.

Text nám ukazuje, že víra je darem od Boha a člověk sám ji nezpůsobí, může ji jako dar přijmout nebo odmítnout. Přijetí či odmítnutí je pak aktem svobodné vůle, kterou Bůh člověku dopřává.