Nedá se nevšimnout, že se blíží Vánoční svátky. V tabulce pracovních dovolených se hromadí jména těch, kteří se už do konce roku neukáží a čerpají řádnou dovolenou. A s tím přichází otázky.
Ta, která mě přiměla se nejvíce zamyslet nad odpovědí, směřovala k tomu, jestli má moje církev nějaké specifické zvyklosti či zda je trávíme jinak. Moje rychloodpověď byla, že jako správní protestanté máme potřebu protestovat a historicky odmítáme konzum. Že způsob a rozsah trávení je už na každém individuálně. Ale že mě vlastně mrzí, jak se to u některých zvrhlo až v to, že dělají, jakoby Vánoce vůbec neexistovaly a potlačují je.
A doma jsem nad tím přemýšlela více. Dělala jsem pár kousků cukroví a u toho vzpomínala na dědečka, který už není, ale který miloval cukroví a my ho vždy měli hotové do jeho narozenin v první půli prosince, aby krabici drobných sladkostí mohl dostat. Vždy si u dědečka vzpomenu, jak chodíval na jaře v modrácích na zahradu, ohmatával tvořící se jablíčka na stromech a protrhával ta, která nebudou velká. Učil nás za všechny plody rostlin Pánu Bohu náležitě děkovat. Také jsem vzpomínala na prababičku, která v mém dětství podvakrát s námi celý předvánoční i vánoční čas trávila. Usmála jsem se, když jsem těsto nepodsypávala u válení moukou, ale vložila ho mezi dva kusy celofánu. Což byl trik, který nás naučila, aby těsto nelepilo. Vzpomínala jsem, jak spávala v mé posteli, já v pokoji v rožku na gauči. Jak chodívala později večer za námi spát a v domnění, že už spíme, se polohlasem modlila. A já se na to tak těšívala, že jsem se snažila neusnout, abych mohla poslouchat.
Když jsem otázku dostala, říkala jsem jen, že osobně mám velkou výhodu – rodiče mě od malinka vedli k tomu si dávat více záležet na vztazích a zážitcích než věcech. Není to tak, že by nám nikdy nic hmotného nedávali. Ale i mnohem raději vzpomínám na to, co jsme dosud spolu měli možnost prožít. A tak jedním z Vánočních zvyků bylo, že jsme vyrazili do obory za prvním sněhem na sáňkách (když byl). Nebo jsme společně poslouchali „Rybovku“. Konečně byl čas se společně dívat na pohádky, hrát hry a společně jíst.
Posledních pár Vánoc mám ještě další výhodu – během cvičení na koncert jsem během opakování slov v písních více přemýšlela nad jejich významem. Poslouchala příběh narození Spasitele, který ale má mnohem větší přesah, než je smrt na kříži. A čím vícekrát jsem to odezpívala, tím více to ve mně vyvolávalo touhu opravdu za to narození děkovat, k čemuž i ostatní lidé o Vánocích tíhnou. Však my za to děkujeme každý den, můžete mi namítnout, a já vám ráda potvrdím, že máte pravdu. Ale zároveň zjišťuji, že není od věci se nechat inspirovat liturgickým rokem a v některých částech roku se nad některými věcmi zamyslet mnohem více do hloubky. Vždyť při studiu Bible to děláme automaticky – drobné verše čteme denně, ale čas od času některý úsek studujeme detailněji. Proč bychom si nemohli pomoct kalendářem a tím, co prožívají lidé okolo nás? (a ne, nemusí ten kalendář být k hádce, že se malý Ježíš narodil jindy a že pak vyrostl a není donekonečna miminko)
Záleží na nás, co Vánoce budou. Zda tabu tématem, nebo příležitostí se sdílet o životní naději, radosti a vděčnosti s lidmi okolo nás. Zda pocítíme Vánoční čas jako ten, kdy nikdo nechce být sám a také otevřeme své dveře někomu. Jestli se budeme stresovat, že nemáme dostatek dárků, nad kterými jsme ani nepřemýšleli, nebo dáme třeba svým kolegům v práci drobnost, která ale ukazuje, jak jsme na ně mysleli (a někdy vymyslet takovou drobnost vezme pár měsíců – uvidíte, jak vám pak na lidech bude více záležet, když je tak dlouho budete nosit v myšlenkách!). Zda na pohodu nezbyde čas přes pečení cukroví a nákupy hory jídla, nebo si raději užijeme to, že se sejdeme u jednoho stolu a domov si zahřejeme rozpálenou troubou pro pár kousků sladkostí na zub. Je to naše volba. Přeji nám moudrost, aby byla správná.
Veronika
