Poslední večeře Ježíše Krista s Jeho učedníky patří k velmi častým námětům světového malířství. Kostely, muzea, obrazárny s tématikou Poslední večeře jsou hojně navštěvovány nejen milovníky umění.
Věhlasný a opěvovaný obraz Poslední večeře od Leonarda da Vinci je k vidění v refektáři kostela Santa Maria delle Grazie v Miláně, kde ho mistr po dlouhém studiu zhotovil mezi lety 1494 a 1498. Jeho inovativní přístup si vyžádal mnohonásobné restaurátorské zásahy. Poslední byl proveden v roce 1999 a veledílu neskutečných rozměrů znovu vrátil ztracený lesk a původní barevnost. Mistr Leonardo da Vinci přišel do Milána z Florencie na pozvání svého patrona Ludovica Sforzy. Právě pro něj a pro Beatrici d’Este vytvořil malbu o rozměrech 4,6 x 8,8 metrů na zdi refektáře dominikánského klášterního kostela Santa Maria delle Grazie. Kostel byl v té době sotva dvacet let po dokončení, ale na jeho úpravách pracoval už Bramante.
Leonardo da Vinci zobrazil moment, kdy ještě není identifikován Jidáš – vybral si okamžik, kdy Ježíš prohlašuje, že ho jeden z apoštolů zradí. To mistrovi umožnilo mimo jiné zaměřit se na vášně, které se projevují ve tvářích přítomných. Ti diskutují, gestikulují, diví se. Jejich pohyby zároveň jako by směrovaly divákovo oko do centra celé kompozice, kde sedí Ježíš Kristus.
Da Vinci si bravurně poradil se zobrazením perspektivy i se světelnými efekty. Dílo začlenil do reálného prostoru refektáře tak, že světlo na obraze dopadá na apoštoly z té strany, na které jsou i v refektáři okna. Za apoštoly jsou namalována okna, která jednak prodlužují pohled do nekonečna, ale také vytvářejí jakousi pomyslnou svatozář kolem Ježíšovy hlavy. Experimentální technika dílu neprospěla Vstup do refektáře je zvláštním vchodem vedle kostela Leonardo da Vinci nezvolil inovativní přístup pouze v pojetí námětu, ale i v použité technice. Ačkoliv v té době byly podobné malby vytvářeny na vlhké omítce, Leonardo maloval temperami s olejem na zaschlý sádrový štuk. Experiment se ovšem příliš neosvědčil. Malba se brzy začala odlupovat a již po sto letech od svého vzniku byla považována za zničenou. Neprospěly ani vandalské pokusy o zničení ze strany Napoleonových vojáků. V době napoleonské okupace Milána byli v refektáři dokonce ustájeni koně. Za druhé světové války klášter silně poškodilo bombardování, stěna s malbou ovšem jako zázrakem zůstala neporušená. Pak se již začalo blýskat na lepší časy a dílo bylo od té doby celkem sedmkrát restaurováno – i když první zásahy restaurátorů byly spíše nešetrné. (zdroj)
V sobotu 25. března 2023
jsme zváni na slavnostní bohoslužbu „Večeře Páně“ v našem sboru.
Jsme zváni ne jako diváci sledující nádherný – jedinečný obraz, který ztvárňuje výjimečnou událost v minulosti. Jsme zváni jako přímí účastníci bohoslužby, kterou ustanovil Ježíš Kristus.
Jsme vděčni, že máme v naší zemi svobodu, mír a pokoj. Věřím, že si nejen tuto slavnostní bohoslužbu připomínáme s vděčností oběť Ježíše Krista za všechny na této zemi – také za nás – také za mě.
Večeře Páně je aktualizací toho, co bylo, i toho, co bude. Je to zpřítomnění těchto dvou skutečností (minulost + budoucnost ) do našeho přítomného času. Při Večeři Páně se minulost, přítomnost i budoucnost spojují.
Máme radost, že v rámci bohoslužby opět do našeho společenství přivítáme nové členy a děti.
Když pak nadešla ta chvíle, posadil se s apoštoly za stůl. Tehdy jim řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět. Říkám vám, že už ho neokusím, dokud nedojde naplnění v Božím království.“ Uchopil kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte jej a rozdělte se spolu. Říkám vám, že už neokusím plod vinné révy, dokud nepřijde Boží království.“ Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dal jim ho se slovy: „To je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku.“ Právě tak vzal po večeři kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás.“
Lukáš 22,14-20
Apoštol Pavel říká, že když slavíme Večeři Páně, děláme to ve výhledu, že Kristus přijde. Tuto myšlenku několikrát vyslovil i samotný Kristus. Svým učedníkům řekl:
„Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce.“
V předvečer své smrti jedl Pán Ježíš se svými učedníky velikonočního beránka. Při této hostině ustanovil slavnost Večeře Páně. Tato poslední večeře byla předpovědí Jeho smrti a zároveň ujištěním, že vstane z mrtvých, protože Jeho následovníci měli slavit Večeři Páně až do doby, než Kristus opět přijde, tj. až do Jeho druhého příchodu.
Proto je Večeře Páně také připomínkou budoucnosti.
Jan Polášek
