Dovolte mi, abych jménem svým a jménem rodiny poděkoval za květinové dary, vyjádření soustrasti i osobní účast na rozloučení s naším tátou a mým tchánem, jakož i za četná povzbuzení v nejrůznějších podobách.
Řada z Vás se omlouvala, že se nemohou zúčastnit smutečního obřadu ať už ze zdravotních či pracovních důvodů a je to jistě pochopitelné. Útěchou nám bylo vědomí, že jste v myšlenkách a na modlitbách s námi.
Vybavuje se mi několik střípků, o něž se s Vámi podělím. První kontakty se tchánem nebyly nikterak idylické a jednoduché. Bylo to v době, kdy ani zdaleka neměl příliš pochopení pro víru, Pána Boha, zachovávání soboty, sborové společenství…či cokoli náboženského. Proto hlavně zpočátku docela nelibě nesl naši známost s mojí tehdy budoucí ženou. „Kdyby si ta naša holka našla aspoň někoho normálního?! Ale néé, vona si prostě najust musí vybrat kluka od těch adventistů!“ Nicméně postupem času se hrany otupily a tchán asi zjistil, že nejsem až takový exot, jak mě viděl na začátku. Vybavuje se mi, jak ještě cca 2-3 týdny před naší svatbou nahlas polemizoval, zda bude náš sňatek vůbec legitimní, když bude jen ve sboru, ale už se nejspíš vnitřně smířil s tím, že si jeho mladší dcera zkrátka toho „sobotáře“ vezme.
Ledy postupně tály. Přehouply se Vánoce 2008 a my jsme bydleli v domku po mých předcích v Černovicích a pravidelně téměř každou sobotu jezdili naši „linku“. Sbírali jsme cestující do našeho sboru z oblasti Vinohrad a Židenic. Jednou se takhle blížíme k naší první „zastávce Bořetická“, když v tom mi manželka říká: „Tyyy brďoo, dívej – taťka má na sobě sváteční kalhoty, košili a svetr a čeká s mamkou. Hele, to vypadá, že pojede s námi do sboru.“ V ten moment nám hlavou proletělo, kolikrát jsme ho za ty roky zvali, aby šel s námi…a kromě svatby nikdy nechtěl. Potřeboval svůj čas, čas dozrát. A tak se stalo, že v onu sobotu nastoupil do našeho modrého VW i taťka…a obrazně řečeno už z něj nikdy nevystoupil. A jak už to u mužů bývá, ani on nemohl jít do sboru „jen tak“. Hlavní záminkou bylo, že přece musí mamce pomoci s těmi těžkými taškami plnými knížek do traktátu. Později se přidaly i květiny na kazatelnu…a v posledních letech jsem si v letních měsících někdy připadal jako zásobovací vozidlo ovoce a zeleniny. „Přece se to nevyhodí, ne? A mě se vždycky líbí, jak se ty ženské v traktátu div nepoperou o kvítka, cuketu, meruňky a další“ – říkal taťka se šibalským úsměvem a neskrývanou radostí, že výsledky lopotné práce v sadě nepůjdou jen tak bez užitku do kompostu.
Život však nepřináší jen samé příjemné a pozitivní věci, a tak jsme se v červnu 2012 v brněnském Krematoriu rozloučili se tchánovou maminkou. Taťka už zdaleka nebyl tím, jakého jsem jej znal na začátku a tehdy nás překvapil, když vyjádřil přání, aby se smuteční řeči ujal Olda Svoboda. Když dozněly poslední tóny varhan, rakev zmizela za dveřmi a odešel poslední smuteční host, otočil se taťka na mě a říká mi: „No vidíš, chlapče – čtvrt hodiny a co z člověka zbude? Ještěže tu ten pan kazatel přišel, jinak by zbyla jen prázdnota a beznaděj.“ To, čím nás taťka úplně dostal, bylo prohlášení v době covidu, kdy byly sbory zavřené: „To je nemožný! Já si nemůžu pomoct, ale sobota bez sboru je prostě jakási divná a už to nikoho nebaví čučet pořád doma.“
Mohl bych tu vzpomenout celou řadu dalších střípků a vzpomínat ještě dlouho, ale nechci Vás okrádat o čas. Tchána jsem nikdy neslyšel zpívat, ale často jsem zahlédl, jak se při zpěvu společných písní jeho rty pohybují a vyslovují slova sionských písní promítaných na plátno. Nikdy jsem jej neslyšel se modlit, ale při společných obědech vždycky povstal, sepnul ruce a čekal na modlitbu před jídlem. Když jste se ho zeptali, jestli nebo od kdy je pokřtěný, s humorem sobě vlastním Vám vysvětlil, že on je „starej komunista“…ale přitom mu udělalo radost, když Jenda Polášek ve své řeči v sobotu, kdy jsou čteny zprávy činovníků z jednotlivých oddělení, poděkoval za službu i „sestře z traktátu a jejímu manželovi“. Ač sám nebyl tím, kdo aktivně vyhledává společnost a začne rozhovor, byl rád za každého, kdo se s ním pozdravil a zastavil na kus řeči.
Jakkoli nás jeho náhlý odchod zaskočil, chceme i přes bolestnou ztrátu věřit, že Pán Bůh chyby nedělá a pokud někoho odvolá ze života, je to ve správný čas, jakkoli se nám tomu nemusí dařit rozumět.
Co říct závěrem? Děkujeme Ti, Pane, za život člověka, který byl starostlivým tátou, obětavým manželem, vynikajícím pracovníkem ve firmě…a který si uvědomil Tvoji svrchovanost.
Petr Opletal
