A protože jídlo není jen prostředek k zahnání hladu, ale i pomocníkem pro lepší imunitu a hlavně tvůrcem naší nálady, rozhodli jsme se ke skvělé rodinné bohoslužbě připojit i společný oběd pro každého, kdo by chtěl společný čas prožít.
I přes počáteční lehké chvění v žaludku, zda bude dost jídla pro ty, kteří přijdou, nestačila jsem se divit ochotě lidí, kteří přicházeli nejen s prázdnými bříšky, ale také s talířem plným sladkého, slaného nebo dokonce hrncem s polévkou. Díky za to! Moc dobře si uvědomuji, že není samozřejmé zůstat po bohoslužbě, něco doma nachystat nejen pro sebe, ale i pro druhé, donést a rozdělit se. A nejen to – také stát v kuchyni, když se vše chystá na talíře a odnáší na stoly. Kdy se chystá malý sál, stoly, židle, talíře, příbory, voda, skleničky a vše, co potřebujeme, aby nikomu nic nechybělo. A víte co? Ono by to někdy chtělo kouzlo, které by zase všechno uklidilo, ale tím kouzlem jsou vaše neskutečně ochotné oči, které vidí, ruce, které ochotně vezmou a odnesou, nohy, které nesou a srdce, kterému není zatěžko pomoci. Obrovské díky!
A proč o tom začátku všeho píšu tak rozsáhle?
Možná právě proto, že to někdy není vidět a někdy toto vše bereme za samozřejmé, protože je přece „společný oběd a někdo se postará“.
A možná právě proto, že i dnešní rodinnou bohoslužbu jsme měli na vlně přátelství a dobrých a kvalitních vztahů. Protože je fajn mít kolem sebe přátele, se kterými si rádi zazpíváte. Protože je moc fajn mít kolem sebe kamarády, se kterými můžete sdílet radosti i starosti aktuální fáze v životě rodiny nebo jednotlivce. Protože je strašně moc fajn vědět, že mě někdo vidí, když mi není dobře a protože je moc fajn vědět, že když je ve městě Ježíš a já jsem na dně a nemůžu se hnout, tak mám super kamarády, kteří mě k Němu prostě dostanou – i za cenu rozbití střechy, a možná hloupých a nechápajících pohledů posluchačů a rozhodně nevole majitele nemovitosti. Asi bychom se hodně divili, kdyby nám někdo v malém sále začal rozebírat střechu … O to víc, když je nedávno rekonstruovaná – přemýšleli jste někdy nad tím příběhem takto? Jsem ráda, že i naše malé pomocnice si mohli zkusit přenést svého kamaráda (plyšového medvídka) přes dav obklopující Ježíše a mohly pocítit, „ale to nejde, jak se tam máme dostat“. Protože to někdy není tak jednoduché.
A protože přátelství není jen o braní, ale také o dávání, mysleli jsme nejen na sebe, ale hlavně na druhé. Udělat někomu radost – jen tak. Prostě když to nečeká. Máte to rádi? Já moc! Ty jiskřičky v očích jsou neskutečné! Společnými silami – velcí i malí, jsme vytvářeli přáníčka, které poputují nejen k našim blízkým, ale také těm, které možná osobně moc neznáme – některým starším tetičkám a strýčkům, kterým rozzáří den.
Děkuji za vše, co spolu můžeme prožívat a uvědomovat si tu velkou vděčnost za to, co máme!
A tak příště třeba i s vámi!
Terez
fotografie: Terez
Jaké byly předchozí rodinné bohoslužby?
