"Taky jedeš na sborovou dovolenou?"
Nejen tato otázka se nesla sborovým společenstvím minimálně 4 měsíce, kdy jsme mezi sebou zjišťovali, kdo jede, kdo zvažuje, komu nevyhovuje termín, komu místo atd. Všechno vypadalo celkem slibně, že se dovolená zvládne uskutečnit. Nakonec tomu bylo ale jinak, a tak snad měsíc před samotným konáním jsme museli oznámit, že z technických důvodů se sborová dovolená neuskuteční. Hledali jsme i alternativu, ale takto narychlo najít odpovídající ubytování se vším, co jsme po něm pro 40 osob požadovali, bylo zhola nemožné.
Nechtěli jsme se však vzdát společného času potkávání se o prázdninách, když jsme každý nejen na jiném konci naší republiky, ale možná i Evropy – někdo na severu, někdo na jihu. Tak jsme na neděli 30. 7. naplánovali společné setkání na Brněnské přehradě. A protože nás nejen léto letos svým počasím překvapuje, ani tuto neděli tomu nebylo jinak.
Už ráno jsem měla pocit, že začíná podzim – pod mrakem, lehce mlžno, v předpovědi déšť – a opět mé oblíbené studium meteoradaru a hledání modré oblohy. Na přehradu ráno dorazili jen dna odvážlivci, kteří se vydali kolem přehrady procházkou, ale nakonec to otočili domů, přece jen počasí nevypadalo dobře.
Pánská část naší posádky se vydala na kolech kolem přehrady a pak loďkou na určené místo. Prší! Ach jo. Na chvilku se schováváme pod stříšku občerstvení a doufáme, že třeba i přestane pršet a pak radujeme se s každým zmenšením intenzity srážek a smutníme s každou další intenzivní srážkou. Ale nevzdáváme se! Našli jsme krásné – téměř suché místo – pod mohutnými stromy a rozkládáme zde „základní tábor“: deku na zem a celtu nad hlavu. Rozděláváme také grill a v suchu vyčkáváme, jak to s tím počasí bude. Aby nám to čekání trošku více uběhlo, pomalu chystáme něco dobrého k snědku.
Ano, chodí zprávy, jak to vypadá na přehradě, zda má vůbec smysl přijít. Měli jsme víru – asi hodně velkou… Věřte nebo ne, ono se v těch 12 hodin ukázalo modré nebe, děti se převlékly do plavek a pelášily dovádět do vody. Dorazily rodiny s dětmi i bez dětí, jednotlivci a společně jsme si ten čas moc užili! To požehnání bylo neskutečné! Odpoledne uteklo rychleji, než jsme čekali. Postupně se naše skupinka zmenšovala, než se přiblížila 18. hodina a rozhodli jsme se, že je načase jít domů. Obloha se zatáhla, mračna začala plout oblohou a my si uvědomili, že jsme dostali krásný dárek. Donesli jsme do auta poslední věci a začínalo lehce pršet.
Díky Pane Bože! Díky za déšť, díky za slunce a zase za ten déšť! Díky, že když máme otevřené oči a srdce, můžeme cítit vděčnost z okamžiku.
Terez
