Kladete si otázku, co má společného vlakovo-pěší závod s církevní podporou? Mnoho.
Když mi na jaře Honza Havelka, kterého mnozí z našeho společenství znáte, nabídl místo ve svém týmu, váhala jsem. Ne snad proto, že bych se nechtěla zúčastnit. Ale měla jsem pocit, že má fyzička bude mým spoluzávodníkům věc komplikovat. Dohodli jsme se, že chtít je ale mnohdy více, než-li moct (a to jsme netušili, o kolik více se to na závodu ukáže pravdivým), a tak jsem se do závodu přihlásila.
Na jaře jsme měli společnou přípravu, kdy jsme se vydali na polonoční přechod Rychlebských hor. Základem byl náš tým, ale také další či budoucí nadšenci do Railtour, fanoušci, bývalí závodníci nebo závodníci z jiných týmů. Ale nebylo to jen o nás v terénu, ale také o našich podporovatelích, kteří naši cestu zaznamenanou GPS lokátorem a případné fotky z checkpointů sledovali a radovali se s námi. Začala jsem tušit, že komunita okolo Railtour je vlastně větší, než jsem tušila.
V létě to přišlo na ostro. Spolu s ostatními týmy jsme se během nedělního odpoledne protočili modlitebnou v Olomouci, kde jsme si mohli udělat vlastnoruční pizzu, sdílet se o zkušenostech z minulých ročníků a naposledy se pořádně vyspat a najíst před týdenním závodem. V pondělí to začalo. Sejití všech týmů na náměstí, společná fotka, losování checkpointů pro první den a odstartování se zběsilým průběhem nádražím. Vyskakování z vlaku na první zastávce na první checkpoint, naskakování zpět, když tam těch týmů běželo moc. A už jsme si žili vlastním životem.
Víte, před závodem mě někteří strašili. Že nebudeme vůbec spát, že se bude pořád jen běhat, že si neužiju místa, na kterých budeme. A tak, když jsme vyrazili na první checkpoint, který byl na hranici Kokořínska a Máchova kraje mechovými cestičkami, březovými hájky, cupitali zpět do vedlejší vesnice na vlak, cestou si koupili zmrzlinu a pokračovali na přechod Krušných hor, byla to nějaká veliká pohoda. Vlastně tak velká, že jsme zvládli mlsat lesní maliny, kochat se západem slunce a překrásnými panoramaty. Ano, posledních 5 km za tmy vesnicí na vlak bylo poněkud těžkopádných a závěrečný sprint před závorami na probrání, ale následný checkpoint byl příjemnou procházkou za vlahého večera. O půlnoci losování, mírná změna strategie, dvě hodiny spánku při přejezdu vlakem a následně dvě blízko nádraží při čekání na další spoj.
A přišlo upršené úterý, kdy hned ráno jsme promokli na kost. Ale během dne vždy uschli, stihli další místa, v noci si střihli další polonoční přechod a po domluvě spali na nádraží. A navzdory únavě to bylo vlastně pořád v pohodě. Ve středu jsme se totiž setkali s týmem, který měl velmi podobné záměry na ten den. Tušili jsme to, a tak jsme se hned ve vlaku domluvili, že se diplomaticky domluvíme na rozdělení a půjdeme procházkou spolu než od vlaku běžet závod. Strávili jsme spolu i příjemný oběd (jediný za ten týden) a sdíleli se o průběhu závodu. Ve čtvrtek jsme na sebe narazili znovu, to jsme si již dali závod, ale když jsme do sebe opět vrazili v pátek, jen jsme spolu putovali. Vše ale ve velmi příjemné atmosféře, a to se ukázalo jako jedna z devíz tohoto závodu.
Vztahy a přátelství. A jak se chováme v krizových situacích – na hraně vyčerpání, když se nám nedaří, zda si stále jsme ochotní pomoct (třeba náš navigátor druhému týmu hlídal batohy, ať neztrácí čas) a zda je pro nás zdraví druhého pořád na prvním místě proti touze zvítězit a něco si dokázat. A přátelství, která rostou za dny závodu. V ty dny, kdy se někteří jen tak domluví, že spolu půjdou v rámci Fandy něco dobýt. Nebo někteří, na základě vzniklých přátelství, se navštíví. A ano, někteří i přijdou do společenství, kde třeba zrovna Honza káže, protože ho roky znají jako organizátora, ale taky jako obyčejného člověka.
A o tom to je. Není to o tom, že by z toho vznikala obrácení a křty, když to řeknu naší „křesťanštinou“ a odpovím na dotaz, který vzniká nejčastěji. Ale podle mě to ukazuje mnohem víc. Ukazuje to, jak se mnozí křesťané (a ano, jsou tam už týmy z vícero dominací) chovají, když nejsou načančaní v bezpečném prostředí svého společenství. A nakolik kážou vodu a pijí víno. Nakolik je pro ně, nás, křesťanství pojem na pár hodin v týdnu a nakolik po ten zbytek.
Veronika
