Modlete se a proste
Modlitba je podle apoštola Pavla velice účinnou zbraní proti našemu duchovnímu nepříteli. Teď ale nemám na mysli nějakou naučenou „básničku“, kterou povinně odříkám, abych splnil svou povinnost vůči Bohu a zajistil si tím jeho přízeň. Myslím na takovou modlitbu, která mi umožňuje v kteroukoliv denní i noční dobu rozmlouvat se svým Stvořitelem.
Skutečná modlitba je rozhovor – dialog. My můžeme hovořit s Bohem, a on má mít možnost hovořit s námi. Nemá jít jen o vychrlení našich proseb a pak úprk za našimi každodenními povinnostmi. Má to být čas na setkání, během kterého mohou mluvit obě strany.
Apoštol Pavel v dopise věřícím v Efezu přidává další rozměr modlitby, na který nemáme zapomínat:
„V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo.„
EFEZSKÝM 6,18-20
Prosby obsažené v modlitbě nemají být sobecky zaměřené jen na naše potřeby. Vždy máme myslet i na potřeby našich bližních. Máme se vytrvale přimlouvat „za všechny bratry“ a sestry. Líbí se mi ten termín „přimlouvat“. Nevím, kdy jste se na někoho přimlouvali. Je to činnost, kterou děláme, když nám na někom moc záleží.
V tom, co píše Pavel, je ale ještě jeden zajímavý rozměr. Apoštol prosí, aby se jeho spoluvěřící modlili nejen za své „bratry“, ale i za něho. Já osobně v tom vnímám prvek úžasné pokory. Ve většině světových náboženství se ten „nahoře“ přimlouvá za ty, kteří k němu vzhlížejí jako ke svému vzoru. Tento guru udílí rady i požehnání. Je to on, kdo něco dává, ostatní jen přijímají. Smutné je, že se tento prvek dostal ve středověku i do křesťanství, když došlo na rozdělení církve na duchovní (klérus) a laiky.
Pavel se do této nadřazené role vůbec nestaví. Žádá své spoluvěřící, aby spolu s ním vedli zápas proti silám zla, které se mu snaží zabránit v jeho misii. Vedle pokory tím dává také najevo, jak on sám vnímá roli modlitby a modlitebníků v díle, kterým ho pověřil Ježíš. Ten, kdo káže, není před Bohem větší než ten, kdo se za toho kázajícího modlí. Bůh si cení služby obou dvou úplně stejně.
Věřící měli ve svých modlitbách prosit, aby dal Stvořitel Pavlovi to pravé slovo, které potřebují k dalšímu růstu svého vztahu s Bohem. Apoštol se tak stával součástí jejich modlitby. Bůh jim mohl odpovídat na jejich prosby právě prostřednictvím Pavlových kázání a dopisů.
Měli se také přimlouvat za Pavla, aby ho Bůh chránil před útoky ďábla a jeho spojenců, kterým se Pavlova misijní činnost natolik nelíbila, že dokonce plánovali jeho smrt. Apoštol o tom věděl. Proto potřeboval vědět, že na něho spoluvěřící myslí a denně se za něj přimlouvají. S touto jistotou mohl „směle oznamovat tajemství evangelia“ lidem, kteří o Ježíši doposud neslyšeli.
I my se máme přimlouvat za ty, které Ježíš povolal, aby pokračovali v díle apoštola Pavla. Tak dlouho, dokud Ježíš konečně neukončí dějiny zla.
Vlastimil Fürst
