Láska porazila smrt
Delší dobu mě trápí, že Vánoce jsou velké, hodně se o nich mluví, už tak tušíme, jak je zpracovat, ale s Velikonocemi si moc poradit neumíme. Vánoce si umíme navzájem popřát, ale kolik lidí Vám poslalo přání na Velikonoce, popřálo Vám požehnané svátky? Čím to je – že Vánoce jsou o dobré zprávě, narození, dárcích, Štědrovečerní večeři a v kontrastu proti tomu Velikonoce o smrti (a vzkříšení), bolesti, smutku a kostelech bez zvonů? Vánoce mám pocit, že už jako protestantské církve spolu s katolíky umíme nějak pojmout, ale Velikonoce, to vůbec.
Osobně mi velmi pomohl třinecký pěvecký sbor. Vánoční velký příběh o lásce byl velký, s obřím orchestrem, velkolepý, s přestávkou uprostřed, majestátní. A oproti tomu Velikonoční je zpovědí ženy, která našla odpuštění, bojovala se smutkem a nalezla radost ve vzkříšení. Za doprovodu komorního orchestru. Oba příběhy byly stejné, ale přesto tak jiné. Vánoční evangelijní, Velikonoční zpovědní.
Ostatně, pokud jste si příběh neužili před pár lety naživo v Brně, můžete si ho vyslechnout ze speciálně natočené nahrávky v Neratově:
Neratov i Velikonoce spojuje téma odpuštění a druhých šancí. I pro mě se staly Velikonoce ještě osobnějším příběhem, než běžně. Pracovně i osobně jsem trávila poslední měsíc nad tématem smrti, osobně jsem poslouchala několik životních příběhů, kde nedošlo k odpuštění a padala na mě tíseň. Smrt vzala své místo. Jenže já pocítila obrovský pokoj – protože mi došlo, že tím to nekončí. Že právě díky Velikonočnímu dění to bude mít pokračování – pokud budu chtít a věřím…
Někdy si připadám hloupě, že navzdory trápením, bolům a slzám jsem se naučila z věcí radovat. Že mezi slzami dokážu nacházet veliký pokoj. Ale to je vlastně způsob, jak to zvládnout. Nemyslím si totiž, že život se má jen přežít. On se má žít. A pak je to právě o té pestré paletě se všemi barvami. Že se budu smát a radovat a hopsat, ale také nebudu schovávat slzy, pojmenuju boly a nechám někdy proudit svou frustraci.
Jestli mám nějakou píseň, která je pro mě Velikonoční, tak je to tato:
Jsou to slova Žalmu, která snad podle některých výkladů Ježíš recitoval při umírání na kříži. A to zhudebnění obsahuje vše – bolest, vyříkávání a naději. Je to jako s mými pokusy o gymnastiku. Často se dostanu do krize, kdy přijdu natěšená, ale moje tělo si schovalo strach z dřívějších pádů a neposlouchá po posledním vlastním kopanci. A tak mi musí trenérka už zjednodušené cviky dávat do ještě větší light verze a já nic z toho, co jsem před měsícem třeba zvládala, nedokážu zopakovat. Ale zatím to nechci vzdát. Protože mě to prapodivným způsobem baví (proto vím, že i teď po nešťastném karambolu to budu chtít po zahojení zkoušet zas a znova). Jako život. Když srdce bolí, bolí, nechci jitřit rány… To jsou slova jedné mé srdcové písně od Irenky Szurmannové, kterou jsme kdysi cvičili.
Nerozumím věcem v životě. Některé se mechanicky učím zvládnout, u některých jsem se naučila otupit, abych se v jiných mohla radovat a ve správné míře to prokládala slzami. Jak Pavel Helan zpívá „co to máš na krku víš?“, tak pro mě dlouhodobě je křesťanským symbolem srdce než kříž. Protože kdyby smrtí na kříži ten příběh skončil, bylo by to zoufalé. Ale právě z lásky neskončil, přišlo vzkříšení a jako v každé správné pohádce, láska porazila smrt. A tak věřme v lásku, dávejme ji okolo sebe. Sej, sej, lásku po lidech, dokud je ještě v nás… Obejmeme se na Velikonoce, stravme je možná komorněji a ne tak okázale, ale s těmi, kteří jsou pro nás důležití.
Veronika
