Máte v současné době nějaký cíl, kterého chcete dosáhnout? Může jím být povýšení v práci, založení rodiny, nový dům… Podobných dobrých cílů mohu vyjmenovat celou řadu. Pokud se ale podíváme na to, co může být cílem našeho života, najdeme jen dvě možnosti.
Výsledkem našeho života může být buď vzkříšení k věčnému životu, nebo definitivní smrt, ze které není vzkříšení. Ta se týká každého, kdo odmítá nabídku Boží milosti a dar věčného života. Tento dar Stvořitel nabízí všem lidem. Dává ho ale jen těm, kteří si přiznávají svou vlastní hříšnost a nedokonalost. Podle mne je tou lepší možností ta první.
Apoštol Pavel se rozhodl přijmout dar spasení. Svou „věčnost“ svěřil Ježíši, se kterým si vybudoval úzký osobní přátelský vztah. Právě přátelství s Ježíšem zcela proměnilo jeho život i jeho životní cíle. Stal se vzorem mnohým věřícím. Byl si toho vědom, a proto je cíleně směřuje k Ježíši. Filipským věřícím píše:
„Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“
Filipským 3,10-14
To první, co mne v tomto Pavlově sdílení zaujme, je jeho konstatování, že na sebe bere „podobu jeho smrti“. Apoštol je vězněm, který by se do vězení nedostal, kdyby se vzdal víry ve svého Spasitele. On je ale ochotný pro svého Mistra klidně i zemřít, protože i smrt vnímá jako cestu ke „zmrtvýchvstání“.
Zatím ale žije. Proto dodává, jak je pro něho důležité, aby stále viděl cíl svého života, který si stanovil – spasení v Ježíši Kristu. Dívá se na svého Mistra a chrání se tak před nebezpečím, že by mohl sejít z cesty, zabloudit a minout cíl. Každý den, stále dokola kontroluje, zda vidí Ježíše. Je rád, když může znovu konstatovat: „Mne se zmocnil Kristus Ježíš!“
Apoštol také poznává, že není vždy snadné následovat Krista. Během svého životního křesťanského maratonu postupně odkládá vše, co by ho mohlo zdržovat, nebo dokonce způsobit, že by do cíle nedoběhl. Proto už dříve napsal, že to, co dříve považoval za zisk, teď vnímá jako ztrátu.
To je něco, co si stále silněji uvědomuji i já. Vzpomínám na poslední stěhování. Protože jsme šli „do menšího“, museli jsme se mnoha věcí vzdát. U některých to bylo snadné, u jiných to bylo složitější. K těm snadným patřily různé věci, po kterých jsem kdysi toužil a měl jsem radost, když jsem si je mohl pořídit. O pár let později se z nich ale stalo nepotřebné „smetí“.
Z toho, co Pavel píše, je patrné jeho spoléhání se na Krista. Snaží se běžet. Nechce se ohlížet nazpět, aby si náhodou nezačal myslet, že už dosáhl svého životního cíle, a nepropadl uspokojení. Proto chce mít oči upřené k nebi, proto chce stále vidět Krista.
Není snadné vždy vidět Pána Ježíše Krista. Přesto se o to pokouším stále znovu a znovu. Odměnou je totiž dosažení cíle – Božího království. Vím, že do tohoto cíle mne může dovést jedině Ježíš. Proto ho nechci ztratit z očí.
Vlastimil Fürst
