Apoštol Pavel byl jedinečný v tom, jak velký přehled měl o všem, co se děje v celé církvi, a také v tom, jaký zájem projevoval o všechny spoluvěřící. Bylo přitom jedno, zda je znal osobně, nebo jen z vyprávění.
Proto by nás nemělo překvapit, čemu věnuje prostor v závěru svého dopisu:
„O tom, co je se mnou, vám všechno poví Tychikus, můj milovaný bratr a věrný pomocník, který se mnou slouží Pánu. Posílám ho k vám právě proto, abyste se dověděli, jak se nám vede, a aby povzbudil vaše srdce. Posílám s ním i Onezima, věrného a milovaného bratra, vašeho krajana. Oni vám povědí všechno, co se tu děje. Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos a Barnabášův bratranec Marek, o němž jste již dostali pokyny. Až k vám přijde, přijměte ho. Také vás zdraví Ježíš zvaný Justus. Jsou to jediní židé, kteří s námi pracují pro království Boží a jsou také mou útěchou. Pozdravuje vás Epafras, váš krajan, služebník Krista Ježíše, který o vás stále zápasí modlitbami, abyste stáli pevně a věrně plnili Boží vůli. Mohu dosvědčit, že pro vás i pro Laodikejské a Hierapolské vynakládá mnoho námahy. Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas. Pozdravujte bratry v Laodikeji i Nymfu a církev, která se shromažďuje v jejím domě.“
Koloským 4,7-15
Při čtení následujících slov jsem si vybavil vzpomínku na jedno sobotní odpoledne. Byl jsem zrovna hospitalizován jako pacient v nemocnici. Naše pokoje neměly vlastní WC a tak jsme museli chodit na společné, které bylo na chodbě. Cestou na záchod mne zastavila vrchní sestra: „Pane inženýre, jak velkou rodinu vlastně máte? Už sem volalo asi třicet lidí a všichni se ptali na bratra Fürsta!“ Začal jsem se smát a pak jsem jí vysvětlil, že jsem pastor a ti volající jsou členové mého sboru. I po létech, která od té doby uběhla, si stále ještě moc dobře vzpomínám, jak mne jejich zájem o mé zdraví potěšil.
Součástí mojí církve jsem vlastně od narození. Mohl bych vyprávět spoustu vzpomínek na to, jak jsem díky mým spoluvěřícím nacházel bezpečí téměř na každém místě. Když mne na vojně převeleli do Tachova, hned první sobotu mne navštívil spoluvěřící, aby mi zpříjemnil sobotní odpočinek.
Během svého života jsem se také přesvědčil, že tou křesťanskou rodinou není jen moje církev. Tvoří ji i členové dalších církví a je fajn, když si to napříč křesťanským světem uvědomujeme. S kamarádem jsme si v přijímači měnili služby. On, katolík, bral sobotní služby za mne, adventistu, a já mu to zase oplácel tím, že jsem místo něho sloužil v neděli.
Jak mi přibývají roky, stále častěji si představuji, jaké to bude v té Boží nebeské rodině, až mne Ježíš vzkřísí k věčnému životu. Těším se nejen na to, že se tam zase uvidím se spoustou lidí, kteří „zemřeli ve víře“, ale také tam potkám další stvořené bytosti. Nejen anděly, o kterých čtu v Bibli, ale i mnohé další zástupce různých „mimozemských civilizací“, které jsou dílem Stvořitele.
Těším se také na setkání s mým „strážným andělem“. Bděl nade mnou už od mého narození a chránil mne, přestože jsem ho nikdy neviděl.
Nejvíce se těším na setkání s Otcem, Synem i Duchem svatým. Ti tři mi totiž dali to nejcennější – darovali mi spasení – věčný život. Jen díky nim jsem součástí nejen velké křesťanské rodiny, ale i té nebeské. Díky, Bože.
Vlastimil Fürst
