Zatímco venku padaly vločky a teploty klesaly pod bod mrazu, vracela jsem se v myšlenkách na dny, kdy se ze stromů snášely barevné listy a sluníčko nám umožnilo chodit venku někdy jen ve svetru.
Byl začátek října a my jsme nejen náš sborový hlavní sál chystali na výjimečnou sobotu. Sobotu, na kterou se já osobně vždy těším – je to čas, kdy si možná více, než kdy jindy můžeme uvědomit, za co všechno můžeme být ve svém životě vděční. A myslíte, že to musí být vždy velké věci? Domnívám se, že právě naopak – to, že můžeme spát v suchu a teple v peřinách a čistém povlečení, ráno se probudit, omýt se vodou s teplotou, kterou si určíme, sednou k prostřenému stolu dle naši chuti, jít do skříně a vybrat si ty šaty a košili, na kterou mám zrovna náladu a mohla bych pokračovat… A protože vděčnost je jen pocitem, nemůžeme ji někomu vnutit jako povinnost … můžeme ji prožít a snažit se tím třeba druhé povzbudit.
Mě velmi těší, že jsme sobotu vděčnosti – Díkůvzdání – mohli prožívat již od rána, kdy jsme u kazatelny měli několik podnětů, které nás nemohly nechat chladnými a netečnými. Měli jsme také možnost napsat na kartičku svou vděčnost – nikdo se sice neodvážil, ale věřím, že se to podaří třeba příště. Děti prožívaly svou část bohoslužby taky na vlně díků-vzdání, stejně tak nás noty odnesly až ke kazateli, který se tomuto tématu věnoval.
Máte rádi tuto sobotu? Je pro vás něčím výjimečná, nebo máte pocit, že je to zbytečné … pocit vděčnosti – prožívat jej jen výjimečně nebo se v tom trénovat a učit se vidět …
Terez
