Židle jsou na svých místech, světýlka svítí podél sálu, květiny voní na oknech a hudebníci ladí poslední tóny nástrojů, abychom mohli společně začít chválami naši druhou rodinnou bohoslužbu.
Máme sobotní odpoledne před začátkem národního týdne manželství (NTM) a chceme společně prožít chvíle pohody, radosti, uvědomění si a sounáležitosti s velkou sborovou rodinou.
Díky chválám jsme se mohli naladit na Boží vlnu vděčnosti, které byly nepochybně podpořeny dětským rejem, protože dětí se dneska sešlo opravdu hodně. A byli jsme za to moc a moc rádi, protože téma dnešního zamyšlení navazuje na manželské kontrasty – což je téma NTM.
Jak to máme v naší rodině my? Kdy jsme se setkali s Bohem? A podporovala nás naše rodina? Nebo jsme byli ve své bublině, kdy jsme museli bojovat za každou návštěvu sborového společenství? Kdy jsem museli obhajovat sami sebe před svými rodiči?
Olda Svoboda se s námi vydal na cestu životem jednoho, dneska bychom řekli asi „mládežníka“, mladého muže který už ve svém jménu měl určeno, že bude slavit Boha – takový Bohuslav. Byla to trošku hádanka do našich řad, zda víme, co naše jména znamenají, a zda nás nějak ovlivňují. Jednoho Bohouška jsme tam měli, i když v jeho řecké podobě jména – Timoteus. A bylo moc fajn zjistit, že i když ten rodinný start není úplně růžový a máme pocit, že to prostě nedává smysl, Pán Bůh nám může i ty rozdíly a překážky pomoci zdolat.
Jako člověk, který má blízko k tvorbě jsem moc vděčná, že součástí bohoslužby je tvoření, kreativita, čas pro zaměstnání rukou, kdy můžeme zhmotnit myšlenky bohoslužby. Kdy napříč generacemi si pomáháme, radíme, vytváříme vztahy, zážitky a vzpomínky.
Vyrobili jsme si srdce – ne jen tak ledajaké! Je to srdce vytvořené propletením dvou rukou. Protože až poté, co dvě ruce spojíme, může mít pevné srdce, které si naplníme tím, co je pro nás důležité – jak obrazně, tak reálně. S velkou radostí jsem sledovala, jak se zapojili opravdu všichni – velcí i malí, děti i babičky. A jak si společně pomáhali, smáli se a jak se všem kouřilo z hlav, jak to vlastně proplést, aby to fungovalo.
A protože víme, že papír není vždy kamarádem pro kluky, byla nachystána taky aktivita pro ně, kdy se mohli vymotat z lan a zamotat lana do různých ozdobných uzlíků na náramky. A víte co? 20 m nestačilo!
Srdíčka byla dotvořena, lana zužitkována a pustili jsme se do další části – sdílení se z bohoslužby u něčeho dobrého k snědku. Jsem vděčná, že máme dost, že jsme ochotní se rozdělit, přinést, potěšit ostatní, pobýt spolu. Že nás naplňuje vytvářet bližší vztahy, vzpomínky, zážitky. A že si jednou řekneme: „Jé, pamatuješ? To bylo na té bohoslužbě, odpoledne, jak jsem se úplně zamotali při tom srdíčku, jak…“
Těšíme se, že se zase potkáme, protože další rodinná bohoslužba na sebe nedá dlouho čekat.
Terez
fotografie: Petr Rohan
