Na apoštolu Pavlovi vždy obdivuji jeho zájem o všechny duchovní sourozence, se kterými se kdy setkal.
Je přitom jedno, zda poznali Ježíše Krista během Pavlova kázání nebo je ke Spasiteli přivedl někdo jiný. Dnešní text navíc ukazuje, jak mu leží na srdci i ti členové církve, kteří se dostali svým jednáním „na scestí“.
Mnozí věřící by takové „duchovní sourozence“ odepsali, ale to není styl apoštola Pavla. Ve svém dopise vzpomíná dvě křesťanky, které zřejmě jejich osobní spor připravil o radost ze společenství. Samy pak narušovaly atmosféru ve filipském sboru.
Apoštol Pavel připomíná celému sboru, jak moc mu chybí, protože je všechny nesmírně miluje:
„Moji bratří, které miluji a po nichž toužím, jste mou radostí a slávou; proto stůjte pevně v Pánu, milovaní. Euodii domlouvám i Syntyché domlouvám, aby byly zajedno v Pánu. Ano i tebe prosím, můj věrný druhu, ujmi se jich; vždyť vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.“
Filipským 4,1-3
Nevíme, o jaký spor mezi těmito duchovními sestrami šlo. Pouze je jasné, že je jejich spor přivedl do stavu, kdy ztratily schopnost být „zajedno v Pánu“. Obě ženy se nejspíše „rozhádaly“. Na začátku mohla být drobná pře, jenže ta přerostla do takových rozměrů, že se spolu přestaly bavit a jejich problém se stal nebezpečím pro celé společenství.
Pojďme si Pavlova slova přečíst znovu, tentokrát v parafrázovaném překladu Slovo na cestu: „Stůjte proto pevně ve spojení s Pánem, moji drazí bratři! Tak velmi po vás toužím, vždyť jste moje radost a má odměna. Euodie a Syntyché, moc vás prosím, smiřte se zase a nehádejte se, jste přece křesťanky! Syzygu, tebe prosím, pomoz jim v tom! Vždyť obě byly mými platnými pomocnicemi při šíření Kristova poselství, spolu s Klementem i ostatními, které Pán zapsal do Knihy života.“ (Filipským 4,1-3 SnC)
Náš vztah s Ježíšem Kristem, pokud ho považujeme za důležitý, musí ovlivňovat i naše vztahy s lidmi v našem okolí. Pokud dojde k nedorozumění, nebo dokonce ke konfliktu, měla by nás právě naše víra motivovat k tomu, abychom se usmířili a byli zase „zajedno v Pánu“.
Proč je to důležité? Pavel na to odpovídá, když zdůvodňuje svůj zájem o to, aby se tyto dvě ženy usmířily: „… vždyť vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupracovníky, jejichž jména jsou v knize života.“ Zatímco o Klementovi a ostatních spolupracovnících píše, že jejich jména jsou zapsána v Knize života, o Euodii ani Syntyché nic takového napsat nemůže.
Už pár dnů přemýšlím, zda je mé jméno v Knize života. Vím, že spasení je dar, který dostávám, když přijmu vírou Ježíšovu oběť, která má moc mne očistit od mých hříchů. Jenže ona mne má motivovat ke smíření vždy, když se dostanu do podobné situace jako Euodie a Syntyché. Prosím proto Ježíše, aby mi ukázal, co mohu udělat pro smíření s těmi lidmi, s nimiž mi to momentálně moc neklape. Věřím, že spolu s Ježíšem to zvládnu.
Vlastimil Fürst
