Velká sborová rodina
Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik členů má nás sbor? Kolik lidí nám reálně chodí každou sobotu průměrně do sboru? Protože je jasné, že ne všichni členové chodí, ale také to, že chodí spousta lidí, přátel, známých, kteří členy nejsou, avšak jsou součástí naší velké sborové rodiny. A protože ne všichni se známe dobře a nebo možná i vůbec, rozhodli jsme se po roce zopakovat jeden veliký – snad možná až nadlidský úkol – zorganizovat sborový oběd.
Je zřejmé, že z kuchyně jednotlivce není v silách nakrmit takové množství lidí – i když o někom bych věděla, a to zbylo ještě 12 košů jídla, ale to je jiný příběh. Proto bylo nezbytné oslovit spoustu ochotných rukou a srdcí, kteří se na přípravě podíleli. Jsem moc vděčná, že jste se mi nahlásili i sami, doptali se, zda je potřeba něco sladkého, nebo slaného. Někdy i s obavou došli, zda nevadí něco koupeného, co se použije, a nebo zda by stačilo pomoci. A já na všechno odpověděla – DÍKY za tvou velkou ochotu a pomoc, prosím přines to, co ti udělá radost a čím chceš pohostit ostatní. A taky to zaznělo z kazatelny – když sním 2 krajíce chleba, donesu 4, abych se rozdělil.
Před samotnou sobotou 18. 5. jsem měla lehce mravenčení a obavy, zda bude všeho dost, zda se všichni najíme dosytosti, zda naše chuťové pohárky budou spokojené. Díky Bohu – všeho bylo nadmíru hojně! Už od rána jsem nahlížela do kuchyňky a postupně chystala drobnosti; po příběhu pro děti jsme do kuchyňky naběhli – pánové nachystali malý sál a klubovnu a začal ten správný mumraj: nanosit talíře, příbory, skleničky, nachystat džbány s vodou a bezinkovou šťávou (Veru, díky!), ohřát polévku (teti, velké díky, byla výborná!) a také rýži s indickou směsí (Evičko, všichni ji moc chválili!), poodnášet všechny mísy se saláty všeho druhu, ohřát řízky, karbanátky, očistit, nakrájet zeleninu, sýry, chleby atd (za to velký dík taky našim dětem, které s velkou ochotou chodily a stále se ptaly, zda ještě nějak mohou pomoci) … a už to bylo tady – najednou byl konec bohoslužby a do malého sálu začaly proudit první hladová bříška našich nejmenších. Po společné modlitbě jsme se mohli vrhnout na jídlo, fronta se tvořila, vy jste si vykládali, utužovali jste vztahy, smáli se a čekali na ten svůj pestrobarevný talíř plný dobrot.
Jsem vděčná, že v tom mumraji se pohybovaly oči, které viděly, kde je potřeba něco odnést, přinést, přeskupit, utřít, potěšit či se jen usmát. Sladké tečky už nebylo ani kam servírovat, ovoce nás ladilo na letní prázdniny a v prvním patře bylo rušno – bylo vám dobře? Nám jo, až na ty hory nádobí 🙂 – ale i tady bylo neskutečné, že se vždy našli ochotní lidé, kteří talíře sbírali, setřeli zbytky jídla (bylo toho minimálně), seskupili do komínků, předali k umývání, ochotné ruce vše umyli ve vodě, kde se nám střídala teplá a studená a pak vše utírali a uklízeli – uff, ta myčka by se vážně hodila…
Nerada bych zapomněla na někoho, který byl při tom všem s námi – s vámi … a tak obrovské díky vám všem, ať už jste se jakkoliv zapojili – vy víte. Velmi si toho cením, že vám společný sborový čas není lhostejný. Jsem vděčná, že máme nejen zdravé ruce, ale i ochotné srdce a finanční možnosti, abychom se mohli podělit a prožili spolu čas tak trošku jinak, než jen při bohoslužbě ve velkém sále!
Díky Bohu za to, co spolu můžeme vytvářet.
Terez
Fotogalerie
fotografie: špok
