Ten, kdo se snaží jít ve stopách svého Spasitele, nemůže být lhostejný k potřebách ostatních.
I církev je založena na sdílení darů – nejen těch duchovních, ale také tělesných. Často se ale můžeme i v našich řadách setkat s tím, že naše pomoc je brána jako něco samozřejmého, za co ani není třeba projevit vděčnost. Právě tento postoj některých obdarovaných je pak příčinou toho, že naše ochota sdílet s druhými to, v čem nám Ježíš požehnal, klesá.
Apoštol Pavel se většinou snažil být nezávislý na pomoci druhých. Přesto se ocitl v situaci, kdy jako vězeň potřeboval podporu zvenčí. Přátelé z filipského sboru mu ji poskytli a on jim ve svém dopisu píše:
„Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne. Vím, vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost.“
Filipským 4,10
Z jeho slov je patrné, že asi s pomocí nějakou dobu váhali, ale nakonec se jí Pavel dočkal. Líbí se mi, jak jejich váhání komentuje: „Jen jste neměli příležitost.“ Předpokládám, že v podobném duchu se Pavel i modlil, když začal během svého uvěznění pociťovat, že mu chybí základní životní potřeby. Asi ani Bohu nevyčítal, že nemá to, co potřebuje. Jen ho prosí, aby motivoval někoho, kdo by mu mohl pomoci.
Apoštol Pavel tu také používá velice krásný obrat, když napíše, jakou má radost z toho, „že již zase rozkvetla“ jejich péče o něj. Toto přirovnání se mi moc líbí, protože nám odhaluje jednu důležitou informaci ohledně pomoci. Vždyť ani my nejsme vždy schopni okamžitě někomu pomoci. Můžeme být dokonce v situaci, kdy nás někdo žádá o pomoc ve chvíli, kdy bychom ji spíše potřebovali my.
Jak bychom se měli v takové chvíli zachovat? Vždy je třeba zvážit, zda bychom se neuváženou pomocí nedostali sami do pozice těch, kteří pak budou muset chodit s kloboukem.
Křesťan není lhostejný k potřebám druhých. Současně si je ale vědom toho, že je třeba prosit Ducha svatého o moudrost, abychom svou pomocí neublížili sobě nebo i tomu obdarovanému. Pořád platí ona stará křesťanská zásada, že pokud je to možné, je lépe toho druhého naučit ryby chytat než mu je stále dávat.
Apoštol Pavel děkuje filipským křesťanům za pomoc, kterou se mu rozhodli poskytnout. To je dobrá zpráva pro ty, které postihl stav nouze, a oni se stydí. Mají totiž pocit, že něco podobného se správnému křesťanovi nemůže stát. Mají obavu požádat o pomoc. Obávají se, že by je jejich spoluvěřící zařadili do skupiny těch, kteří musí mít nějaký pořádný mravní problém, když je Bůh trestá „žebrotou“.
Při čtení Pavlových slov se mi také vybavilo těch deset malomocných, kteří přišli k Ježíši s prosbou o uzdravení. Když je vyslyšel a poslal do chrámu, kde měli dostat potvrzení, že jsou zdrávi a nikoho nenakazí, s díky se vrátil jen jeden z nich – Samařan.
Nebojme se požádat o pomoc, když ji potřebujeme, a nezapomínejme projevovat vděčnost těm, jejichž péče o nás „rozkvetla“ v praktickou pomoc.
Vlastimil Fürst
