Co vše se stalo 1. března tohoto roku?
Když byste si otevřeli noviny nebo internetové zpravodajství, asi by na vás vybafly všelijaké nadpisy, co se kde ve světě děje – sama jsem to zkusila a nebylo toho málo, až to zamrazilo, co vše ovlivnit nemůžeme. Otázkou však zůstává, co ovlivnit můžeme a co se 1. března dělo v našich srdcích, v našich rodinách, v našem společenství … Vzpomínáte si, zda jste měli ráno pomalé, nebo snad ještě urputnější, než ráda všedních dní? A s jakým odhodláním jste vyrazili směr Střední 10? Zda to byla touha po tom, zklidnit sám sebe, obejmout milované, přiblížit se Bohu a nechat ho na sebe působit snad více, intenzivněji a ve větším vědomí, než přes týden? Pamatujete si to? Je to pro vás důležité uvědomit si ten okamžik?
Naše sborové webové stránky by vám hlásili, že 1. března nás čekal společný oběd! Ach ano! Vzpomínáte si! „Láska prochází žaludkem.“ – krásné přísloví, které v sobě nese možná více, než je na první pohled zřetelné. Láska a laskavost rozdělit se – ukrojit si kousek od sebe a dát druhým, třeba koupit to, co běžně nekupujete, zamyslet se, co by mohlo chutnat oblíbené tetince či strýčkovi ve sboře, nebo snad těm malým rarachům běhajícím a neustále něco uždibujícím. Co by mohlo vykouzlit úsměv na tváři každému jednomu z nás a přimět nás posedět, povykládat, vytvořit nové kamarádské vazby a nebo konečně najít čas naplánovat osobnější setkání.
Nemělo by mě to překvapovat, ale to ráno jsem se probudila s nejistotou, zda jsme zajisti a udělali vše, co bylo v našich silách, aby toto odpoledne bylo opravdu požehnané. Uvědomila jsem si také, že to není jenom o mě, ale o nás všech – pokud se najde dost laskavých lidí, kteří si mezi sebou řeknou, že náš sbor je živým a krásným místem, bude se to šířit jako lavina a nějakou maličkost s sebou vezme každý. A tak jsem s oddaností vyrazila do sboru, abych s vděčností byla zapojena do toho kmitání jako v mraveništi, kdy každý měl své místo a laskavé srdce. Kdy chlapi chystali stoly, děti pomáhaly s čím jen šlo – talíře, příbory, skleničky, mísy na stoly … ženy v kuchyni kouzlily a bylo cítit, že je nám spolu dobře. Většinou se mi podaří ulovit alespoň nějakou fotku, ale tentokrát? Nic … proč to? Protože bylo pořád co dělat, protože nás bylo hodně, a protože je krásné dívat se, jak máte na sebe čas a prostor …
A na konec snad jen velké díky – není to samozřejmé, že máme tak rozsáhlé sborové prostory, kde lze tyto aktivity realizovat. Že máme podporu vedení sboru, které naslouchá / ano, narážím na tu myčku, která ušetřila ruce a záda mnohých z nás; že máme jeden druhého, i když to není někdy růžové, může to být třeba žluté – však to je taky krásná barva a vím, že nás to spolu baví. Kéž vnímáte, že váš úsměv má ve sborovém společenství na Střední 10 své nezaměnitelné místo!
Terez
