Některé dny s sebou přináší odpočinek a jiné přinesou plný košík nepředvídatelných radostí a úkolů.
Sobota 6.6. byla jednou z těch, která košíky nešetřila a jednotlivých drobných úkolů bylo, jak se říká „dvanáct do tuctu“. A přesto, že to je někdy náročné a i únavné, dnešní den jsem prožila s neskutečným požehnáním a věřím, že jsem v tom nebyla sama.
První košík jsme si vybalovali s dětmi na školce, kdy jsme se zamýšleli na královskou volbou mezi Davidem a jeho bratry – těmi, kteří na pohled byli pro roli krále lépe stavění a možná i déle chystáni a nakonec vyhrál ten, který měl nejlépe nachystané srdce. Bůh se nedívá na náš třpytivý obal, který na sebe balíme, ale hledí pod něj, přímo do našeho opravdového srdce…
Druhý košík se nám rozkutálel během příběhu pro děti, kdy jsme společně mohli prožívat dobrodružství hledání s myšákem Antoniem – a ejhle, ovečka se nám schovala ve sklepě modlitebny, ale pastýř – všechny naše děti – ji stejně našel… a nenašel náhodou také tebe? Naše děti našly ovečku složenou z jejich fotek … kéž jim navždy zůstane v srdcích, že už chtějí být s Bohem napořád!
Zpívání našich nejmladších pokladů jsme mohli slyšet hned po příběhu ovečky a ujistit se, že Pán Bůh slyší náš hlas. Ať je ráno, nebo večer, je to vždy linka, kde není nikdy obsazeno … a naše košíčky plné starostí se mohou rozkutálet a nechat si pomoct…
Oběd pro učitele sobotních škol, jejich rodiny a fanoušky nám pokračoval poté, co jsme se v plném počtu sešli v rámci sborových voleb – a já jsem vděčná, že nám není lhostejné, jaké společenství máme. Není dokonalé, protože každý z nás si a zádech, nebo v rukách nese pořádnou nálož, kterou ti ostatní nevidí a možná někdy ani nechceme, aby tu nálož ostatní viděli – že bychom byli více zranitelní? Nebo více opravdoví? Nebo méně dokonalí … Hlad zaženeme tím, co společně přineseme a další košík drobných úkolů odložíme … v kuchyni bylo spoustu laskavých pomáhajících proto, aby se v malém sále mohlo využít společného času pro vykládání, poděkování, předání štafety a bytí spolu i při následující přednášce s naším kazatelem.
A přesto, že se zdá, že se tohle nemohlo stihnout v jeden den, řekněme, že bylo teprve 15 hodin, kdy někteří zvedali kotvy ze svých domovů a pomalu se chystali na odpoledne plné dětského smíchu, běhání, laskavosti a vzájemnosti. Jsem neskonale vděčná za vše, co dnešní den přichystal … kopec nad Slavkovem u Brna – „Urbánek“ nám nachystal nádherné výhledy do okolí, počasí jsme dostali darem, protože tolik nádherného sluníčka až do samotného západu a modrá obloha – to bylo jak z pohádky … donést si deku, nějaké dobroty, sednou si a vykládat s těmi, se kterými je nám dobře, se kterými se tolik neznáme, se kterými někdy hledáme čas na delší vykládání a sdílíme to, co jsme prožili „už tenkrát, pamatuješ? …“ A i když nám vlastně červen teprve začal, bylo to krásné loučení se školním rokem, který se neúprosně blíží a vítání prázdnin a léta tím nejkrásnějším způsobem … pohodou s rodinami, které chtějí být spolu a dát životu tu správnou šťávu … a protože už se nám naše „košíky“ vyprázdnily, vydali jsme se zase domů … jeden po druhém jsme odjížděli, až jsme s vděčností opouštěli „Urbánek“ při západu slunce, jemném foukání letního vánku a šumění obilí …
Bože, díky za každý nový den, plné košíky starostí a přátele, které nám posíláš, abychom na to nošení nebyli sami … Díky, že jsi tady pro nás …
Terez
Fotogalerie
oběd učitelů SŠ
Fotogalerie
Urbánek
