V poslední době se i v naší církvi opět objevují pokusy radikalizovat vztahy s těmi, kdo nežijí a nevěří stejně jako my. Připomíná mi to mé mládí, kdy jsem měl sám pocit, že pokud někdo nevěří stejně jako my adventisté, nemůže si myslet, že by Bůh odpovídal na jeho modlitby a už vůbec nemůže pomýšlet na to, aby ho Bůh použil jako svého služebníka. Dnes jsem rád, že mne Bůh z tohoto pokřiveného pohledu na ty druhé vyvedl a já se tak mohu radovat z každého člověka, který hledá Boha a postupně k němu přichází.
Přesto, jak už jsem zmínil, znovu sílí hlasy, abychom se jako církev distancovali od každého, kdo se na Bibli a její poselství dívá jinak než my. Jakoby ti, kdo něco podobného tvrdí, zapomínali, že Ježíš učedníky vedl k tomu, aby se místo neustálých bojů s těmi, kdo to vidí jinak, raději radovali z toho, že jsou jeho následovníky.
Nedlouho poté, co se Jan zúčastnil „setkání na hoře proměnění“, kde viděl svého Mistra v oslaveném těle, přichází velice rozrušený za Ježíšem:
„Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“
(Lukáš 9,49-50)
Spasitel Jana uklidňuje a radí mu, aby v sobě neživil zlost vůči tomu, kdo ve jménu jeho Mistra pomáhá druhým aniž by byl jedním ze dvanácti apoštolů.
O něco později se Jan v Samařsku setkává s lidmi, kteří Ježíši odmítli pomoc:
Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam je nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.
(Lukáš 9,52-56)
Tentokrát má Jan pocit, že to Samařané přehnali a zaslouží si okamžitý trest. Nejlépe, kdyby okamžitě zmizeli z povrchu zemského. Ježíš ho znovu uklidňuje a říká mu, že pokud bude v nitru dávat průchod podobným pocitům, nebude jednat v jeho duchu, ale bude sloužit silám zla.
Občas se mi stává, že mám chuť někomu přát něco zlého, protože se buď staví proti Bohu nebo odmítá něco z toho, čemu věřím na základě mého vnímání Bible. Přitom to nemyslím zle. Jen si v duchu přání Jakuba a Jana říkám, že kdyby ho Bůh trochu „přismahl“ ohněm z nebe, aby ucítil spáleninu, uvědomil by si, že musí v životě víry změnit směr, aby šel správným směrem tak jako já…
Při čtení těchto textů si znovu uvědomuji, že podobné myšlenky nepřibližují k Bohu ani mne a ani toho, jehož jednání mi právě zvedá krevní tlak. Opět mi dochází, jaký kousek jsem od toho, abych v domnění, že sloužím Bohu, sloužil ďáblu.
Prožil to například Petr, kterému Ježíš musí v okamžiku jeho „svatého horlení“ říci pěkně od plic:
„Jdi mi z cesty, satane!“
(Marek 8,33)
V podobném zastření mysli jednal i apoštol Pavel, když chtěl ještě jako Saul z Tarsu sloužit Stvořiteli tím, že vyhubí všechny křesťany.
V okamžiku, kdy mám podobně jako Jakub a Jan chuť na někoho sesílat oheň s nebe, bych si měl připomínat dvě nejdůležitější přikázání:
„‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“
(Lukáš 10,27)
Tak se projevuje jednání v tom správném duchu – v Duchu svatém a v lásce Boha Otce i jeho Syna, Pána Ježíše Krista. To má být také mým cílem.
Pokud se setkám s někým, kdo věří jinak než já, mám s ním sdílet to, co mi Bůh ukázal. Stejně tak mohu jednat, když se setkám s někým, kdo možná nevěří vůbec, ale bez ohledu na to, jak zareagují, zůstávají oba dva mými bližními.
Vlastík Fürst