Před několika dny jsem si otevřel pátou kapitolu listu Efezským a musím říct, že mě nanovo oslovila. V Ef 5,1-2 Pavel píše: „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.“ (ČEP) Je to velmi pěkný text o lásce, která se vydává. Kristova smrt je zde popsána jako oběť, jejíž vůně je Bohu příjemná. Pavel využívá starozákonní obraz k vyjádření toho, co pro nás Kristus vykonal, avšak naplnění smyslu obětního systému zde není to hlavní, co chce Pavel říct. Jde o jiný důraz – o důraz na lásku. O důraz na hodnotu vyjádřenou postojem a činem, který je „vůní Bohu milou.“ Proč je „vůní Bohu milou“? Protože je v zákrytu s Božím charakterem, protože obětavá láska je něčím, co je Bohu blízké, Jemu vlastní; On sám je takový.
Pavel dále dodává (v. 3-10): „O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu. Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky! Dobře si pamatujte, že žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím. Nenechte se od nikoho svést prázdnými slovy, aby vás nestihl Boží hněv jako ty, kdo ho neposlouchají. Proto s nimi nemějte nic společného. I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu.“ (ČEP)
Proč zde následně Pavel mluví zrovna o smilstvu, nečistotě (prostopášnosti) a lakomosti? Možná právě proto, že představují opak sebevydání. Smilník, nečistý ani lakomec nemyslí na druhého, ale na sebe, resp. na své modly. Pavel v pátém verši uvádí, že bohem lakomce jsou peníze. Lakomec tedy ve skutečnosti nectí Hospodina. Hospodin má totiž zcela jiné hodnoty, ne ziskuchtivost a sobectví, ale sdílnost a dobrotu. Mění nás z lakomců na milující, a to milující obětavou láskou…
Jednoduchý biblický text z knihy Efezským nám zde znovu připomíná základní vlastnost našeho Boha – ochotu obětovat se, z lásky. A moc se mi líbí, že zde Pavel neříká, že je naší morální povinností takovými též být. On nás jen vybízí následovat Boží příklad. Tak, jako dítě následuje svého rodiče: „Jako milované děti následujte Božího příkladu…“ Děti následují to, co pokládají za vzor. Bůh tedy podle tohoto textu není někým, kdo obětavou lásku nařizuje, je tím, kdo jde napřed, kdo prošlapal cestičku, kdo nám jde příkladem… Moc si přeji, ať se nám daří tento příklad ve svém životě vnímat a také napodobovat…
Martin Turčan
