Biblické příběhy v nás mohou občas budit dojem, že jejich hrdinové měli jednoduchý a krásný život, protože jim Bůh žehnal, postaral se o ně a jejich životní příběhy většinou dobře dopadly, minimálně z pohledu věčnosti.
Noemu zázračně vešly do lodi zvířata seřazena do párů a sám se zachránil i s celou rodinou, Abrahámovi Bůh nesmírně požehnal, Jákob měl velkou rodinu a byl bohatý, Mojžíš zažil skvělé dobrodružství když vedl Izraelce do zaslíbené země, Daniel byl velice úspěšný v politice v několika zcela odlišných vládách, učedníci zažívali velké zázraky, apoštol Pavel měl fantastický dobrodružný život, Jan viděl co se stane v budoucnu a jak skvělý bude život až se Ježíš vrátí… Prostě jeden skvělý příběh za druhým od začátku do konce.
A tak mě někdy napadne, proč i my nemůžeme mít život jednodušší? Proč je potřeba se s životem často tak „prát“, aby to alespoň trochu fungovalo?
A pak si uvědomím, jak dlouho museli mnohdy tito bibličtí hrdinové čekat na šťastný konec svého příběhu a na vyřešení často tak svízelných situací, dochází mi, že taky neměli zrovna na růžích ustláno. Zažívali mnohdy těžké chvíle a nevěděli jak to, co právě prožívají, dopadne. Rozuzlení, které si často přečteme během krátkého odstavce biblického příběhu přicházelo často po dlouhých létech nebo i desítkách let.
Když se více vžiju do příběhů biblických postav, příběhů, které možná až notoricky známe z dětských sobotních školek, kázání i vlastního čtení bible, můžeme tam objevit jiný pohled. Podívat se na ně z jiného úhlu.
Noe stavěl archu více než 100 let. Tak dlouho ze sebe dělal s prominutím „hlupáka“, protože se rozhodl věřit tomu, co mu řekl Bůh. Za tu dobu se mu nepodařilo přesvědčit jediného souseda, aby věřil Božímu slovu. Pouze Noe, jeho žena, jeho synové a jejich manželky byli zachráněni před potopou, kterou Bůh předpověděl.
Abrahám čekal na požehnání, které mu Bůh slíbil 25 let. Dost dlouhá doba na to, aby Sára vzala osud do vlastních rukou a napáchala velké škody. Dost dlouho na to, aby otrokyně Hagar nadělala v jejich rodině peklo. Dost dlouhá doba na to, aby Abrahám mohl začít pochybovat. Až poté Bůh splnil co slíbil a dal Abrahámovi a Sáře syna Izáka, ze kterého pak vzešel tak veliký národ.
Jákob 20 let svého života nesnášel. Musel pracovat u svého strýce, který si ho nevážil, ztrpčoval mu život, takže nakonec musel utéct tajně v noci.
Mojžíš musel utéct z paláce, kde byl rozmazlovaný a kde netušil co je práce. Musel se naučit manuálně pracovat, a budovat svůj charakter 40 let. Až po 40 letech ho Bůh povolal k tomu vzrušujícímu dobrodružství.
Danielovi šlo o život tak často, že mu to nikdo nezávidí – při zajetí, později když se nechtěl podvolit rozkazu krále ohledně jídelníčku, dále když hledali všechny mudrce aby je zabili, ve lví jámě, při každé změně vlády… Celý život měl obavy o svůj osud.
Ježíšovi učedníci měli často hlad, byli pořád na cestách, a po Ježíšově odchodu ze Země byli pronásledováni, mučeni a zabíjeni – prožívali nepřátelství na každém kroku.
Pavel byl často ve vězení, podle svých vlastních slov byl nesčetněkrát bit, znovu a znovu na prahu smrti. Pětkrát od Židů dostal devětatřicet ran. Třikrát byl bit holemi, jednou byl kamenován, třikrát ztroskotal, noc a den vydržel na širém moři. (2.Kor. 11, 23-25)
Jan dostal skvělé vidění budoucích věcí, viděl úžasnou podívanou, ale viděl ji na ostrově Patmos sám, starý, ve vyhnanství, bez přátel, se kterými by se o to mohl podělit. A tak to jen zapsal.
Zkrátka hrdinové biblických příběhů to neměli lehké, stejně jako mnohdy my. A pointa mého uvažování?
Ať už zažíváš v životě cokoliv a čekáš na Boží zásah do tvé situace třeba i dlouhé roky, věz, že On je tu pro tebe a čekání se vyplatí. Spoléhej na Hospodina, v něm měj svoji rozkoš, svěř mu svoji cestu, jak říká David v Žalmu 37:
„Spoléhej na Hospodina, konej dobro, obývej zemi a žij v bezpečí. V Hospodinu měj svoji rozkoš – on touhy tvého srdce naplní! Hospodinu svěř svoji cestu, doufej v něj a on to učiní: vyvede tvou spravedlnost na denní světlo, tvou nevinu na slunce polední. Zůstávej v klidu před Hospodinem, trpělivě na něj vyčkávej. Nezlob se, když někdo slaví úspěch, když někdo provádí, co si umane. Vyhni se hněvu, zanech zášti, nezlob se, vždyť to jen uškodí. Bídáci přece budou vymýceni, doufající v Hospodina však zemi obdrží. Za malou chvíli ničema zmizí, ohlédneš se po něm, a už tu nebude. Pokorní ale obdrží zemi, rozkoš naleznou v hojnosti pokoje.“
(Žalm 37, 3-11 / B21)
Druhá pointa mého uvažování mě přivádí k tomu, že zauzlení svých příběhů tito hrdinové přečkali proto, že věřili… Později o mnohých z nich napsal apoštol Pavel ve svém dopise Židům jako o těch, kteří projevili velkou víru, když čekali na Boží dotek v jejich životě. Ve stejném dopise pak Pavel píše, že „bez víry není možné zalíbit se Bohu“. (Židům 11,6 / ČEP)
Pokud hrajeme na jistotu, nepotřebujeme víru. Tu potřebujeme v okamžicích, kdy si nejsme jistí sami sebou a potřebujeme se spolehnout na Boha. Právě tehdy se Bohu líbíme a právě tehdy přichází do našeho života to pravé dobrodružství s Bohem!
„Hospodinu svěř svoji cestu, doufej v něj…“
(Žalm 37,5 / B21)
