Když byla válka v Jugoslávii, zapojila jsem se do projektu organizace ADRA – balíček pro miminka. Oblečení, kterým mé děti před nedávnem odrostly, plínky, sklenice s dudlíky, první hračky. Většinou věci, za které jsme my nebo naši příbuzní zaplatili. Aby toho bylo víc, šila jsem košilky a pletla svetříky a čepičky. Bavilo mne to, měla jsem energii a chtěla pomoci. Těšilo mne, jak mi řádky vlněných oček pod rukama přibývají a velmi důležitý pro mne byl pocit, že můj čas trávený s dvěma dětmi na mateřské dovolené je i v těch chvílích, kdy moji drobečci spí, smysluplně využitý a že mé nedokonalé a omezené schopnosti mají pro někoho nějakou cenu. To byla pro mne důležitá odměna.
Dnes jsem vděčná za rodinu, která v té době právě odtud utíkala před válkou. Jsou to přátelé mých rodičů a jsou pro naši rodinu velkým požehnáním.
„Zákon zachování energie je jeden ze základních a nejčastěji používaných fyzikálních zákonů. Tento zákon (zjednodušeně řečeno) konstatuje, že energii nelze vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie.“ (Wikipedie)
Výše uvedená definice platí nejen ve fyzice, ale i v jiných oblastech. Slovy Bible: „Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?“ Existuje něco, co je tvoje zásluha? Je nějaká „enegie“, kterou sis ty sám vyrobil?
Já si čas, který jsem strávila nad pletením čepiček, nevyrobila. Byl mi dán, stejně jako ochotné srdce. Můj manžel dostal práci a vydělával peníze, za které jsem nakoupila materiál. Moji maminku stálo mnoho úsilí, než mne naučila plést a šít. Přestože balíček pro čerstvou maminku a její miminko ve válkou sužované zemi byl zdarma, vůbec nebyl zadarmo. Něco nás to stálo. Stejně jako ty další, kteří dávali všanc často i svůj život, aby se balíčky dostaly k těm, kteří je potřebovali.
Ani roušky nejsou zadarmo. Jsou výsledkem daru peněz (materiál), daru času (ochoty a touhy pomoci) a obdarování schopností (dřina a talent). Roušky zdarma darované generaci, která už si je ušít nemůže, jsou poděkováním za péči v minulých letech. Roušky darované zdravotním a sociálním zařízením jsou poděkováním za současné pracovní nasazení a přispěním své „trošky do mlýna“ ke společnému dílu. Roušky darované jen tak, jsou nadějí, že když já udělám to, co je v mých silách, stávám se jedním článkem řetězu v projektu „pošli to dál“.
Ještě nějaká energie mi po práci pro mého zaměstnavatele a domácnost sem tam zbývá, abych ušila pár roušek pro naši rodinu a rodiče, kteří svým věkem i zdravotním stavem patří dnes do té nejrizikovější skupiny. Proto jsem odmítla nabídku obdržet roušky zdarma. A pokud bych si je z jakéhokoliv důvodu nemohla ušít, myslím, že 50,- Kč v rouškomatech je symbolická cena, kterou dávám najevo, že si úsilí a práce těch, kteří roušky šijí, vážím a zase já se jiným způsobem rozhoduji podle svých možností zapojit do dalšího řetězce pomoci těm, kteří to potřebují. Stejně tak, jako mně pomáhají mí rodiče tím, co je v jejich silách.
Zaujal a rozesmutnil mne článek popisující, jak se ke švadleně, která po nějaké době šití roušek zdarma začala pro svou obživu nabízet svou práci i za peníze, lidé na vsi otočili zády. Jaksi se najednou očekává, že roušky budou stále komukoliv v neomezeném množství k dispozici zadarmo. Stejně jako se očekává, že věřící člověk by se měl za každých okolností chovat podle představ toho, kdo to hodnotí. Neříká snad Ježíš svým učedníkům: „zadarmo jste dostali, zadarmo dejte“?
To je pravda, říká. Stejně tak jako Ježíš říká, že jeho nabídka, že nás zachrání od zla, je zdarma, pro něj to ale zadarmo nebylo. Jeho to něco stálo. Stálo ho to všechno, co měl. Všeho se dobrovolně vzdal, včetně života, který dobrovolně dal, aby člověk mohl mít Život.
Vděční lidé si uvědomují, že to, co dostali zdarma, nebylo zadarmo a proto dávají dál. Tak těm chci dnes moc poděkovat zase já.
VJ
