Od dětství jsem jako dítě věřících rodičů slýchal text Bible, tehdy v překladu Bible kralické, v němž nás Bůh slovy apoštola Pavla vybízí: „Neopouštějíce společného shromáždění našeho, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje.“ (Židům 10,25)
Dlouho jsem si neuměl představit sobotu jinak než na společné bohoslužbě. Teprve poté, co mě odveleli na roční vojenskou službu, jsem se musel učit prožívat sobotu sám.
Také si vzpomínám na to, jak jsme s rodinou byli na dovolené v cizině a chtěli jsme v sobotu navštívit sbor. Adresu jsme měli, avšak modlitebna byla tak dobře zamaskována, že jsme ji nemohli najít. Když jsme téměř po hodině objevili ty správné dveře, byly zamčené. Slyšeli jsme, jak uvnitř zpívají, ale opozdilce dovnitř nepouštěli.
Tento týden skončí dlouhé čekání na možnost znovu přijít do sboru a setkat se s těmi, které máme rádi, protože stejně jako my touží po životě v nebeském království.
Ano, sobotní společné bohoslužby mi chyběly. Jsem vděčný všem těm ochotným lidem, kteří zajišťovali prostřednictvím internetu mimořádné bohoslužby. Bylo to super, ale bohoslužbu, při níž se setkáváme v modlitebně, by mi to dlouhodobě nahradit nemohlo.
Jednu z těch sobot, kdy byl sbor kvůli koronaviru zavřený, jsme s manželkou prožili v přírodě. Většinu času jsme mlčeli. Ne, že bychom si už neměli co říci, ale chtěli jsme naslouchat Stvořiteli, který k nám v přírodě promlouvá možná intenzivněji než jinde.
Během těch tří měsíců jsem mnohokrát uvažoval o mém vztahu s Bohem, o tom, jak prožívám sobotu, o vlivu církve, o mém sboru… Mohu říci, že mi ty týdny, kdy jsme byli svázáni různými nařízeními a zákazy, prospěly. Mohl jsem si v klidu utřídit různé myšlenky a najít také pár odpovědí na otázky, které jsem odsouval na dobu, kdy na ně bude čas.
Teď konečně nastává chvíle, kdy se sbor zase otevírá pro společná setkávání. Kladu si otázku, kolik se nás bude scházet. Uvědomuji si, že zatímco jedni se už nemohou dočkat, jiní možná moc spěchat nebudou.
V našem společenství jsou lidé se zdravotními problémy, kteří mají obavy setkat se s velkým množstvím lidí. Nechtějí zbytečně riskovat. Nemějme jim to za zlé a nedívejme se na ně jako by měli malou víru. Oni jsou jen zdravě obezřetní.
Členy sboru jsou i introverti, lidé, kteří Boha více vnímají o samotě. V sobotu jim ke štěstí stačí Bible a klidné místo, kde je nikdo neruší v jejich rozjímaní a naslouchání Bohu. Když přicházejí do našeho shromáždění, mívají pro to naše radostné sdílení se problém s tím, aby slyšeli Boží hlas. Nemějme jim proto za zlé, že se s námi nepotkávají každou sobotu. Spíše se radujme, když mezi nás aspoň občas přijdou a s určitým sebezapřením „protrpí“ to, co nás ostatní tak emotivně naplňuje nejen radostí, ale i vděčností vůči Bohu.
Proč toto vše píšu? Už delší dobu přemýšlím o tom, jak bychom měli přistupovat k lidem, kteří hledají a milují Boha, ale jsou nastaveni tak, že církev a společenství nepotřebují. Jak jim můžeme pomoci a naopak, v čem zase mohou oni pomoci nám?
Věřím tomu, že existuje církev viditelná a pak i církev neviditelná. Tu viditelnou tvoříme my, kteří jsme do ní vstoupili křtem, tu neviditelnou tvoří všichni lidé, kteří ve svém životě hledají dobro (Boha) a chtějí dobru (Bohu) také sloužit. Bůh vidí touhu ukrytou v našem nitru, a pokud je skutečná, odmění ji tím, že nás jednou vezme do svého nebeského království.
Chci končit přáním.
Vám, kteří se těšíte na sobotní bohoslužby, přeji, abyste v tom hluku radostného sdílení zaslechli Boží poselství, které má Bůh připraveno speciálně pro vás. Děkujte Bohu i za ty, kteří s vámi zrovna nejsou, a proste ho, aby je naplnil podobnou radostí, jakou právě prožíváte vy.
Vám, kteří máte raději samotu a rozjímáni v tichu, přeji, abyste i vy vždy cítili, že jste součástí Božího království i jeho pozemské rodiny. Přijďte se občas podívat na tváře těch, kteří spolu s vámi tuto pozemskou Boží rodinu vytvářejí.
Vlastík Fürst
