K následujícímu přemýšlení mě přivedl výrok jednoho z nejlepších současných pianistů střední generace Piotra Anderszewského, který se vyjadřoval v jednom rozhovoru k hudbě Johanese Brahmse a mimo jiné řekl: „Milovat? To pro mě znamená milovat slabosti. Slabosti mě vzrušují. U Brahmse je málo slabostí. Brahms je dokonalý skladatel. A vlastně ta jeho neskonalá touha po dokonalosti mi překáží. A překáží mi proto, protože mi připomíná mně samotného.“
Polský pianista Piotr Anderszewski je pro mě nesmírně zajímavým umělcem. Patří mezi ty introvertní umělce, kteří nejsou proslulí extrovertními projevy na jevišti, snahou zazářit, strhnout pozornost na sebe. O to více je jejich projev hluboký a promyšlený.
Zamýšlel jsem se nad tím jeho výrokem a chtěl bych k němu napsat pár myšlenek. „Milovat, to pro mě znamená milovat slabosti.“ Nevím, jak vy, ale já své slabosti spíše nesnáším. A snažím se je překonat. Ale často se mi to nedaří. Třeba to ani v některých věcech není možné. Ani s pomocí Boží. Vím, že to je odvážná myšlenka. Já také celý život říkám, že s pomocí Boží se dá všechno zvládnout a překonat. Ale je to skutečně pravda? Není to jen zažité klišé, které rádi opakujeme? Opravdu všechno zvládneme s Bohem už na této zemi? Můžeme být už nyní dokonalí? Možná se dokážeme smířit s tím, že asi ne. Že to je něco, co nás teprve čeká. Ale to přece není důvod k tomu, omlouvat si naše slabosti a nedokonalosti nebo je dokonce milovat. Ten jeho výrok ale pokračuje a chce poukázat na něco jiného.
„U Brahmse je málo slabostí. Brahms je dokonalý skladatel.“ Brahms psal dokonalou hudbu. Už vícekrát jsem se setkal s tím, že když někdo složil dobrou skladbu, že se o té skladbě říká, že je dokonalá jako Brahmsovy symfonie. Vzpomínám si, že když legendární dirigent a propagátor hudby Leonard Bernstein ve svých výchovných koncertech hovořil o Brahmsovi, také říkal, že jeho symfonie jsou dokonalé, že tam je každá nota přesně tak, jak má být.
„Ta jeho neskonalá touha po dokonalosti mi překáží. A překáží mi proto, protože mi připomíná mně samotného.“ Piotr Anderszewski si uvědomil, že má touhu po dokonalosti s Brahmsem společnou. A dobře ví, že tu touhu po dokonalosti nemůže naplnit. Touží být dokonalý, ale ví, že nikdy nebude. Viděl jsem televizní dokument o jeho životě, kde vypráví o svých pochybnostech, o pokušení přestat hrát, o cestě k sobě samému a k Bohu. Musel se naučit „milovat“ slabosti, aby dokázal přijmout sama sebe a aby dokázal milovat druhé.
Pro mě z toho plyne poučení, že je důležitější touha po lásce než touha po dokonalosti. Touha po dokonalosti nám může bránit milovat sebe i druhé. Naproti tomu touha po lásce nám nebrání stávat se dokonalejším. Znám lidi, kteří toužili po dokonalosti a vyžadovali ji také po druhých. Ale ta touha jim nedovolila milovat a nakonec zůstali sami a opuštění. A naopak znám lidí, kteří touží růst v lásce, mají rádi sebe i druhé i s jejich slabostmi. A nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že jsou dokonalejší než ti, kteří po dokonalosti touží a vyžadují ji.
Připomíná mi to příběh apoštola Pavla, který si byl vědom své slabosti a prosil Boha, aby ho zbavil té slabosti a Bůh mu řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A Pavel na to zareagoval slovy: „A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2 Kor. 12,9)
Nevadí, když nebudeme dokonalí, protože Bůh říká, že stačí, když máme jeho milost. Ale vadí, když nebudeme mít lásku, protože jak říká apoštol Jan: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. Jan. 4,8) A kdo nepozná Boha, nemůže poznat ani jeho milost.
Petr Zahradník
