Při čtení Ezdráše mě na dvou místech zaujal neformální tón krále Artraxerxa. Všimli jste si jej? Nejspíš ne, protože z českých překladů není patrný. V slovenských překladech je však zřejmý. Král zde ve svých dopisech dvakrát zkrátí řeč tím, že řekne „…a tak dále…“ V slovenském ekumenickém překladu se uvádí (Ezd 4,17): „Kráľ poslal kancelárovi Rechúmovi, pisárovi Šimšajovi a ostatným ich spolupracovníkom, ktorí bývali v Samárii, a iným na Záriečí, túto odpoveď: ‘Pokoj, a tak ďalej’.“ Ezd 7,12: „Artaxerxes, kráľ kráľov, kňazovi Ezdrášovi, učenému v zákone nebeského Boha, pozdrav a tak ďalej.“ Král si prostě nehraje se zbytečnou zdvořilostí ani s rozvláčností. A to se mi líbí. Nerozvádí dlouhé pozdravy ornamentálního charakteru ani nevyjmenovává to, co není podstatné. Řekne prostě „a tak dále“ a přejde k tomu, co je podstatné.
Co je vlastně v dopisech krále Artaxerxa podstatné? Odpověď je jednoduchá: Obnova Jeruzaléma a řádný chod chrámové služby. Ve čtvrté kapitole jde o dopis, ve kterém král výstavbu města zakáže, v sedmé kapitole jde o jiný dopis, ve kterém ji povolí a zároveň věnuje prostředky na chod chrámové bohoslužby. První list je královou smutně kladnou odpovědí na stížnost pomlouvačů, druhý je adresovaný samotnému Ezdráši, kterého král v díle podpoří.
V českých překladech se namísto „a tak dále“ nachází „nuže“ (ČEP), nebo „a sice“ (ČSP), jak lze taky aramejské slovo „ukenet“ přeložit. Tyto české výrazy sice nevyjadřují vynechání formalit, nicméně taky představují „přechod přímo k věci“. Tato krátká slova krále Ahasvera mě inspirují připomenutím si myšlenky, že v životě jsou situace, kdy opravdu není čas zdržovat se tím, co je vedlejší. Že existují momenty, kdy je obzvlášť namístě nebýt příliš formální, neplýtvat slovy ani energií sebe nebo svých posluchačů, ale říkat a dělat to, na čem záleží. Na čem záleželo tehdy a na čem záleží dnes? Pro Artaxerxa bylo podstatné řešit záležitost Jeruzaléma a chrámu. Zprvu se židovského národa obával, později se však postavil na jeho stranu. Mohli bychom říct, že zde šlo o možnost Božího lidu obnovit se a porůst. Právě na tom tehdy záleželo. A právě na tom záleží i dnes.
Mnoho křesťanů se v současnosti dívá na politické události v Izraeli s velkým zájmem, protože je chápou jako znamení konce časů. Mnozí čekají na to, jestli a kdy bude stát třetí chrám. Já osobně jsem v takovémto čtení proroctví raději opatrný. Ať už však židovský národ v eschatologických proroctvích vidíme nebo ne, ať už třetí chrám bude stát nebo ne, myslím si, že se jako křesťané všichni shodneme na tom, že z pohledu Nového zákona je Božím chrámem a Božím lidem vlastně církev. Kdybychom tedy chtěli naznačenou myšlenku trochu rozvinout a aplikovat, mohli bychom říct, že o potřebách církve dnes platí právě to, co kdysi platilo o potřebě židovského národa: Že dnes není čas zasekávat se zbytečným mluvením či děláním toho, co je vedlejší. Že důležité je jít k věci, říkat a dělat to, co vede k růstu Božího lidu, církve.
Nepřejeme si to všichni? Ano, vím: Problém je v tom, že není vždy jednoduché domluvit se na tom, co konkrétně je pro nás dnes opravdu podstatné. Možná by nám ale i v tomto dohadování se mohlo pomoct právě častější užívání onoho Artaxerxova „a tak dále“. Ať nám tedy Pán Bůh pomáhá rozeznávat skutečné potřeby církve a ať se nám v jejich naplňování s Jeho pomocí daří!
Martin Turčan
