Už jste si někdy položili otázku, co vás nejvíc fascinuje na hrdinech biblických příběhů? Jako kluk jsem obdivoval odvahu a statečnost Davida, který dokázal holými rukama zabít lva i medvěda. Dalším oblíbeným hrdinou byl Jozue, který se spolu se svým přítelem Kálebem nezalekl ani „obrů“, kteří žili na území, které Stvořitel slíbil jejich národu. V tom výčtu bych mohl pokračovat.
Později jsem záviděl těm, které Bůh obdařil zázračnou mocí – třeba prorokům nebo apoštolům. Přál jsem si, aby se podobné věci děly i v mé církvi, protože jsem věřil, že by pak více lidí přijalo Ježíše za svého Spasitele a získali by tak přístup ke stejné radosti, jakou mám já.
A dnes? Zaujala mne následující slova apoštola Pavla:
„Když jsem přišel s Kristovým evangeliem do Troady, měl jsem tam od Pána otevřené dveře, ale v duchu jsem neměl klid, protože jsem tam nenašel svého bratra Tita. Proto jsem se s nimi rozloučil a vydal se do Makedonie.“
(2.Korintským 2,12+13)
Znám spoustu lidí, kteří mají odvahu a statečnost podobnou biblickým postavám. Potkal jsem lidi, kteří zažili zázračné události. Stále více si ale vážím těch, kteří se chovají jako bližní.
Apoštol Pavel měl vlastně vše, o čem jsem doposud psal. Zažil události, během nichž prokázal odvahu a statečnost – například když byl jako vězeň převážen lodí do Říma a spolu s celou posádkou skončil v rozbouřeném moři. Když se všichni dostali na pevnou zemi, obyvatelé Malty považovali jejich záchranu za zázrak. Pak ho kousla jedovatá ještěrka a všichni čekali, že zemře. Jenže on to přežil a všichni ho chtěli uctívat jako Boha.
Jeho Spasitel mu dokonce prostřednictvím Ducha svatého propůjčil i zázračnou moc uzdravovat. Sám Pavel píše, že má dar mluvení neznámými jazyky a také dar proroctví, kterého si vážil ještě víc.
Pavel má ale ještě něco, co často těm odvážným, statečným nebo těm, kteří mají za to, že jsou obdařeni „zázračnou mocí“, chybí – má skutečný zájem o své přátele. Proto se obával o svého přítele Tita. Když ho nenašel v Troadě, kde měl být, vydává se ho hledat do Makedonie. Ano, Pavel má vedle všech možných duchovních darů ještě jedno vzácné obdarování – má dar přátelství.
Sám bych si přál být stejně statečný a odvážný, jako byl tento apoštol. Nepohrdl bych ani jeho schopností uzdravovat, mluvit jinými jazyky nebo schopností činit v Ježíšově jménu zázračné činy. Pokud bych si ale měl vybrat z toho všeho, co na něm obdivuji, jen jedno, zvolil bych dar přátelství.
Často slýchám diskuze o tom, co vše musíme v církvi změnit, abychom se zase stali společenstvím, které bude přitahovat nové lidi a přivede je také k Ježíši. Pokusů už bylo mnoho, ale výsledky se zatím nedostavily. Já sám stále více vnímám, že to, co nám chybí, je právě dar přátelství.
Apoštol Pavel se vydal hledat Tita, svého přítele. Neměl klid, dokud ho nenašel. Podobně jednal i Ježíš. Opustil kvůli mně nebesa a se stal člověkem. A tak, pokud se chceme stát společenstvím, které bude přitažlivé pro naše děti, příbuzné, spolupracovníky nebo sousedy, staňme se učedníky Ježíše Krista a dovolme mu, aby nás, podobně jako Pavla, obdaroval darem přátelství.
Vlastík Fürst
