V Bibli se opakovaně píše o tom, že „bezbožní“ budou „pohlceni ohněm“ a právě termín „pohltit“ je většinou používán ve spojení s něčím negativním. Zaznívá v něm obava z „temnoty“ na konci našeho bytí, strach z toho, že nás na Božím soudu dožene naše minulost a pak nás pohltí „plameny“ a my shoříme tak, že z nás nic nezůstane.
Apoštol Pavel ale tento termín používá v pozitivním významu. Když hovoří o své touze být už s Bohem, poznamená:
„Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.“
(2. Korintským 5,4)
Naše obava z konce života je oprávněná. I když nás Bůh původně stvořil k životu bez konce, hřích nás o tuto možnost připravil. Navíc Pavel na jiném místě připomíná:
„Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…“
(Římanům 3,22+23)
Všichni jsme hříšní, a proto, pokud s tím Bůh něco neudělá, všechny nás pohltí zničující oheň a pak temnota.
V úvodním textu ale Pavel vyjadřuje naději, že naše smrtelné tělo může být „pohlceno životem“. Jak to myslí? Copak se můžeme nějak vyhnout Božímu soudu? Vždyť na něm nemáme žádnou šanci, protože, jak také píše Pavel, „mzdou hříchu je smrt“. (Římanům 6,23)
Nebo snad máme nějakou šanci uniknout tomu, aby nás pohltil oheň a věčná temnota? Apoštol k tomu „A“ ohledně našeho stavu naštěstí dodává i to podstatné „B“, které pro nás dělá Ježíš Kristus. Ano, je pravda, že jsme všichni ušpiněni vlastními hříchy, a proto nás děsí Boží sláva. Ale pokud toužíme po změně a hledáme ji u Stvořitele, pak patříme do skupiny lidí, o kterých čteme, že „jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ (Římanům 3,24) Je také pravda, že důsledkem hříchu je věčná smrt, současně ale platí, že „darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 6,23)
Bible hovoří jasně o hříchu i o smrti. Pokud žijeme, můžeme pracovat, myslet a také milovat. Můžeme budovat, rozjímat a vnímat emoce. Jakmile ale umřeme, pak platí to, co napsal moudrý Šalomoun:
„Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. … Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.“
(Kazatel 9,5-6+10)
Pokud chceme něco změnit na naší budoucnosti, máme to udělat dnes, protože jakmile zemřeme, bude už na jakoukoliv změnu pozdě. Proto také Šalomoun tvrdí, že „živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.“ (Kazatel 9,4)
Zatím žijeme v tom „pozemském stanu“, jsme ve hříšném a smrtelném těle. Pokud toužíme, aby to vše, co je na nás a v nás smrtelné, bylo pohlceno životem, pak i dnes rádi přijdeme k Ježíši s prosbou o milost a dovolíme mu, aby v tom „převlékání“ smrtelného v nesmrtelné pokračoval. Nebojme se i dnes radovat z toho, že díky Boží milosti naši smrtelnost pohltí věčný život s Bohem.
Vlastík Fürst
