Když Izrael vycházel z Egypta, dům Jákobův z lidu cizího jazyka, tehdy se Juda stal Boží svatyní, Izrael stal se jeho královstvím. Moře to vidělo, dalo se na útěk, Jordán obrátil se nazpátek! Hory skákaly jako beránci, jako jehňata dováděly pahorky! Pročpak ses, moře, dalo na útěk? Proč ses, Jordáne, obrátil nazpátek? Proč jste, vy hory, skákaly jak beránci, proč jste jak jehňata dováděly, pahorky? Třes se, země, před tváří Pána, před tváří Boha Jákobova! On obrací skálu v jezero, nejtvrdší skálu v pramen vod!
Žalmy 114:1-8 B21
Slova Žalmu 114 nás odkazují k nejdůležitějšímu Božímu činu, vyvedení Izraelců z Egyptského otroctví. Žalmista v osmi verších vystihuje význam této události pro Boží lid. Ukazuje, jak se Exodus stal základem nové identity Izraele a jeho historického úspěchu. V důsledku velikonočních událostí se Izrael stal Boží svatyní, tedy místem Božího přebývání a královstvím Božím, tedy místem, kde Bůh vládne a uplatňuje svá nařízení a práva. Tato skutečnost Boží přítomnosti přiměla dokonce nepřátelské živly (moře, řeky, hory), aby se daly do pohybu a uvolnily cestu lidu Božímu.
Dobře víme, že na počátku cesty Izraele do zaslíbené země je moře, které jako nepřátelský element poutníkům brání v dalším putování a které se díky Boží moci rozestoupí, aby jím Izrael prošel suchou nohou. Na konci cesty, podobně jako na začátku moře, brání lidu Božímu v cestě rozvodněný Jordán. I ten však ustupuje/prchá před schránou Boží. Takto Bůh Izraeli dává projít přes překážky do Kanaanu. Mezi mořem a řekou jsou hory a suchopár – krajina smrti, kterou Bůh mění svým zásahem, když vyvádí vodu ze skály a pomáhá v nehostinné zemi přežít.
Poeticky popsané události Exodu mají samozřejmě svou paralelu v příběhu církve. Církev – společenství poutníků je také na cestě. My jsme také díky Kristu a Jeho milosti vyšli ze svého Egypta (hříchu) a putujeme do země zaslíbené, do Nebeského Kanaanu. Již celá staletí jdeme vzdor překážkám, problémům vnějším i vnitřním a dosud nejsme přemoženi. I v našem případě, tak jako v případě Izraele, toto nelze jen tak přičíst na vrub našim schopnostem a silám. Naopak je potřebí připisovat tento historický úspěch neviditelné Boží pomoci. Najdou se teologové, kteří říkají, že existence církve je vlastně zázrak a jediný důkaz existence Boží. Přiznám se, že s nimi souhlasím. Někdy se díváme na to, čím jsme prošli, co je za námi a říkáme si, zvládli jsme to. Při hlubším pohledu si však můžeme uvědomit, že mnohé z těch úspěchů nelze jen tak obyčejně připsat na vrub našich lidských schopností, ale jen působení Boží milosti. Uvědomíme si, že jedinou možnou reakcí na úspěšně zvládnuté překážky není pýcha na vlastní schopnosti, ale jak naznačuje žalmista, bázeň před Hospodinem.
Třes se, země, před tváří Pána, před tváří Boha Jákobova!
To je jediná rozumná aplikace velikonočního poselství.
Petr Rohan
