Došly mi baterky. Respektive se mi vybila baterka v mých hodinkách z Islandu. Ale mnozí z mého okolí ví, že kdykoliv mluvím o Islandu, je to oáza nabrání síly, přesto živelných podmínek, ve kterých jsem šla hledat základy toho, jak poskládat vlastní priority a je to pro mě zkrátka synonymum určitého ráje na zemi. Sebeparadoxněji to zní. Proto když jsem včera jejich vybití objevila, nedokázala jsem je jen tak vzít k hodináři na výměnu, ale začala rekapitulovat svůj život. Možná i více v kontextu sborových voleb, pandemického období, osobních kotrmelců, …
Začala jsem přemýšlet nad tím, co mi říkala prodavačka, když jsem si je kupovala – zdůrazňovala mi, že je tam baterka s delší výdrží a nemusím se obávat. A ony se jednoho dne prostě zastavily. Bez upozornění, bez zpomalování, prostě zůstaly stát. Přemýšlím nad tím, jak se ve sborovém životě upínáme k tomu, co vše doženeme, protože máme pocit, že některá sborová oddělení nebyla během pandemie dvakrát aktivní. Jenže nevidíme dovnitř namazaného stroje. Mám obavy, abychom se po prázdninách do všeho nevrhli po hlavě a naše pomyslné hodinky se z ničeho nic zastavily a my s tím nemohli udělat vůbec nic.
Nedávno jsem v rámci svého osobního snažení přečíst za rok Bibli dokončila knihu Kazatel, která mi vzala mnohem více času, než jsem si k ní určila. Po jejím dočtení zase trochu jinak vnímám slova „je čas k“ a „to je ale marnost“. Po dočtení knihy ve mně totiž zůstal pocit, na který jsem naprosto zapomněla. Pocit naprostého klidu, pokoje, že bez Boha život opravdu je marností. Ale pokud přijímám dary z jeho ruky a užívám patřičně života, žiji vskutku dobrý život. Bez bolesti v něm bych asi neměla pochopení (tedy alespoň snahu) pro lidi okolo sebe a těžko by mi mohli říct, jak kvitují mou ochotu jim naslouchat či s nimi pobývat (protože bez aktivního zájmu bych mohla zapomenout sama být). Připomněla jsem si, že rodinu nemohu obětovat ani práci na tzv. svatých věcech, víra nestojí jen na viditelném a není čas se snažit docílit pozemské svatosti, ale zkrátka žít (věřím tomu, že mé zjednodušující zkratce v kontextu rozumíte a nemusím se nyní pouštět do polemiky, nakolik na skutcích víry z lásky a vděčnosti k Bohu ne/záleží).
Aby nám nedošly baterky. Abychom se s vervou a dobrými úmysly nesnažili změnit svět (nebo alespoň sborový život) a u toho zapomněli, že jsme všichni unavení děním posledních měsíců. Aby nám prázdniny mohly posloužit jako určité postní období k přemýšlení nad tím, jaké aktivity v našem společenství budou podstatné, bez kterých se naopak obejdeme a co můžeme dělat my jako jednotlivci pro podporu celku. Abychom možná přestali vzdorovitě říkat „nic se neděje“ a více se ptali „co mohu udělat já“. A hlavně, abychom opravdu žili ve vzájemné lásce. Protože ta nám bude umožňovat pro sebe navzájem chtít udělat to nejlepší a to bude naše nejlepší forma bohoslužby. Přidáte se?
Veronika
