Když jsem v minulosti četla krátké podobenství o tom, že se pastýř vydal hledat ztracenou ovečku, navzdory dalším 99 v ohradě, říkala jsem si, co to je za pastýře. Dokud jsem sama nezažila.
Měla jsem možnost se zúčastnit smaly – Islandského vyhánění oveček z hor domů do ohrad a ovčinců před zimou. A tak jsme šli v řadě, mluvili na sebe vysílačkami, to vám byla bojovka! Vždycky jsme před sebe volali, ovečky se zvedly a šly tam, kam měly. Až najednou se stalo, že se ve skupince přede mnou jedna z oveček nezvedla a nerozešla. Když jsem přišla blíže, viděla jsem, že leží na zádech a má nožky k nebi a komíhá kopýtky. Prvně jsem ji chvilku pozorovala a zjistila, že si neví rady. Opatrně jsem k ní přišla a snažila se ji přetočit na záda. Ale to není jen tak, přetočit ovečku, to je docela těžké. Zabrala jsem, ovečku přetočila na nožky. Ale pořád všechno špatně! Ovečka se ne a ne rozejít. Už jsem byla trochu zoufalá, přemlouvala ji, postrkovala, ale nic nefungovalo. Z vysílačky se už ozvalo, co dělám, že musíme pokračovat v chůzi. Celou situaci jsem vysvětlila, a z vysílačky se jen ozvalo, dobře, místo si pamatujeme, nech ji být, musíme pokračovat.
Já měla zkažený zbytek dne. Nepomohla radost z toho, že jsme spoustu dalších skupinek oveček sehnali, že jsme pak viděli tuleně v moři, že jsme v ohradě měli přibližně 130 oveček. Já myslela na tu jednu, které jsem nepomohla jít. Den končil, my šli domů a já se ptala, co s tou jednou ovečkou. Řekli mi, ať se o ni nebojím, že se tam vrátí na ni podívat. Ale že nemohu jet s nimi, že neví, co je čeká, ať raději pomohu s jídlem, budou hladoví a brzy se vrátí. Byla jsem jak na trní.
Ale měli pravdu. Zanedlouho cvakly dveře, skupinka se vrátila, já se hned k nim nedočkavě vrhla a ani nemusela vyslovit otázku, co ovečka. S úsměvem mi hned řekli – neboj, je v pořádku. Naložili jsme ji na auto, už je v ohradě s ostatními a už začíná pomalu chodit. Ona jak spadla a přetočila se, nožky ji brněly, jako když si je my přesedíme, a proto nemohla chodit. Ale brzy to bude dobré.
Všechny ovečky byly v pořádku v ohradě, zachráněné. A já se konečně mohla radovat i z těch zbývajících. Ne, že by mi na nich záleželo méně, než na té jedné přetočené. Ale tou jednou jsem se příliš trápila. Bylo mi líto, že je sama, kdežto ty ostatní jsou vždycky pospolu. Den končil a byly spolu už všechny. Jsem moc ráda, že i my máme možnost být spolu a pomáhat si, že nikdo z nás není sám.
Veronika
