Láska do krajnosti: shrnutí druhého setkání + otázky setkání třetího

Je zajímavé, že Ježíš sice s ochotou ostatní učil o nebeském Otci, ale s hlubším naučením často čekal na to, až posluchači projeví zájem a zeptají se, aby mohli pochopit lépe. Stejně je tomu i v této kapitole, kde Ježíš zmínil, že bude muset odejít, ale diví se, že se jej nikdo neptá, kam půjde (v. 5). Poté se učedníci dohadují, co asi myslel tím, že jej zase zanedlouho uvidí, ale neodvážili se jej zeptat (v. 17-18). Zdá se tedy, že i my se můžeme o spoustu důležitých „poznatků“ připravit tím, že se Boha neptáme – a on přitom čeká, aby nám mohl dát víc.

Ježíš zde říká, že Duch svatý bude mít důležité poselství pro „svět“, tedy pro ty, které Bůh miloval a pro jejich záchranu poslal Ježíše. Aby ale měli z jeho oběti a tudíž nabídky záchrany užitek, musí lidé pochopit právě ony tři věci, které zde Ježíš zmínil:

(1) uvědomit si vlastní „hřích“, kvůli kterému jsou sami o sobě ztracení,
(2) nabídku „spravedlnosti“, kterou jim může zprostředkovat pouze Ježíš a nikdo jiný, ale také
(3) dobrou zprávu o tom, že nad hříchem a jeho původcem je již vynesen „soud“.

Jen ten, kdo si toto plně uvědomí, bude chtít, aby byl Ježíš jeho zachráncem. Ale jako hříšní lidé toho nejsme schopni! Proto má Duch svatý každému člověku v této oblasti pomoci.

Tady by takové pochopení nezapadalo dobře do kontextu. Blíží se chvíle, kdy bude Ježíš zatčený a následně popravený. Pro jeho učedníky to bude šok, i když se je na to snažil připravit. Zdá se tedy pravděpodobnější, že je chce ujistit, že i když jej na určitou chvíli ztratí, tak se s ním znovu setkají po vzkříšení. Tomu by odpovídalo i použité řecké příslovce „mikron“, tedy „za krátkou dobu“. To lze lépe vztáhnout na vzkříšení než na Ježíšův druhý příchod.

Novozákonní pisatelé představují Ježíšův příběh jako zásadní dějinný zlom. Bůh svět milovat již dříve, a miluje jej i nyní. Byl ochotný odpouštět a zachraňovat už v době Adama a Evy, a stejná nabídka je dána i nám. Lidé k němu v modlitbách volali po dlouhá staletí před Kristem a rád je vyslýchal. A přece s příchodem Ježíše přichází jedna zásadní změna. Do té doby Bůh dar odpuštění a očištění lidem dával takříkajíc „na dluh“ – tedy s ohledem na největší oběť, která teprve měla být přinesena. Byl to příslib, zaslíbení, ale plná realizace byla stále otázkou budoucnosti. Ježíš ale jasně mluví o tom, že s jeho vtělením, životem, smrtí a vzkříšením se toto očekávání naplnilo. Nyní mohou lidé prosit o milost, odpuštění a záchranu s jinou perspektivou – mohou se již odvolat na to, co již bylo vykonáno! Mohou s důvěrou žádat o pomoc na základě toho, že Ježíš už za jejich hříchy „zaplatil“. A tím dostává tento dar nový rozměr plné jistoty.

Ježíš nikdy svým následovníkům nemaloval budoucnost „růžově“. Častokrát mluvil o tom, co jej samotného čeká, a že logicky ani jeho následovníci to nebudou mít v hříšném světě snadné. Dokonce jim vylíčil i budoucí dějiny, kdy se bude mnohdy zdát, že zlo má navrch a vítězí (Mt 24; L 21). Nedělal to ale proto, aby je strašil, ale naopak povzbudil. V předchozích kapitolách už dvakrát vyjádřil, proč mluví i o budoucích problémech: „Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to“ (J 13,19), „Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili“ (J 14,29). Až přijdou problémy, nemají se křesťané vyděsit, jako by se jejich Pánu vše vymklo z rukou. Mají si naopak vzpomenout na to, že on o tom věděl dopředu, ale vše jde podle jeho plánu. To jim má dodat klid a jistotu. A také vědomí toho, na co položil důraz: „Já budu v tom všem s vámi, až do konce!“

Ježíš se v této kapitole modlí za své učedníky (i další generace) jako ten, komu jejich dobro leží na srdci, a koho „zastupuje“ před nebeským Otcem. To už prvním křesťanům připomínalo roli židovského velekněze, jehož úkolem bylo přimlouvat se za lid před Hospodinem (Ex 28-29). Ten nosil „na srdci“ symbol celého Izraele a modlil se za něj k Bohu. Právě proto i autor listu Židům o Ježíši mluví jako o našem „veleknězi“, který „je stále živ a přimlouvá se za ně“ (Žd 7,25).

Bible nikde nepředepisuje konkrétní postoj vhodný k modlitbě. Někdy u ní lidé, o nichž hovoří Bible, stáli, jindy klečeli, jindy dokonce leželi na zemi. Někdy pokorně sklopili zrak k zemi, jindy naopak pohlédli vzhůru. Každá situace odrážela jinou situaci, ale také konkrétní rozpoložení a vyjádření toho, co modlitebníci právě prožívali. Zde použitý výraz „pozvedl oči“ pravděpodobně neznamená nic jiného, než že se po rozhovoru s učedníky (horizontální pohled na přítomné) Ježíš nyní obrací na nebeského Otce (vertikální pohled).

Sloveso „poznat“ za určitých okolností může mít samozřejmě i tento intenzivní význam, ale to záleží na specifickém kontextu. Byl bych proto opatrný a nechtěl bych jej vidět všude. Ve většině případů ale nejde jen o pouhou „informaci“ (i Satan zná Boha), ale spíše o „pochopení“, „poznání“ toho, jaký Bůh opravdu je. A zdá se, že právě o to zde Ježíši šlo. To byl ostatně i záměr, s jakým Jan sepsal své evangelium – přál si, aby lidé poznali a pochopili, že „Ježíš je Kristus, Syn Boží“, a aby na základě tohoto pochopení „měli život v jeho jménu“ (J 20,31).

Sloveso „zachovávat“ se v Janově evangeliu většinou používá pro respektování Božích/Ježíšových přikázání. V tomto smyslu jde o zájem a pečlivou pozornost, kterou jim má člověk věnovat. Pouze v této kapitole je použito toto sloveso pro Boží zájem, péči a ochranu o jeho děti. Je to krásné vyjádření jeho lásky a zájmu o každého z nás. Ježíš věděl, že jeho učedníci projdou do budoucna nelehkými momenty, ale modlí se, aby na to nebyli sami. Původní řecký text naznačuje, že nejde ani tak o ochranu před zlými věcmi či událostmi (ty se jim nevyhýbali), ale spíše o ochranu před „tím Zlým“, tedy před satanem, Božím nepřítelem, který by je chtěl strhnout zpět na svou stranu. To pro nás může udělat jen on. To jediné, co můžeme udělat my, je s důvěrou se přidat k Ježíši a spoléhat na jeho pomoc.

Ano, Ježíš zde zcela jednoznačně mluví o dalších generacích křesťanů, kteří budou žít na této zemi později. V tom je právě Janovo evangelium jedinečné, protože se snaží ukázat, kým je Ježíš pro ty, kteří neměli to „štěstí“, aby žili ve stejné době jako on, aby se s ním setkávali, případně pocítili na sobě fyzicky jeho uzdravující dotek. Jan ukazuje, že jeho „slovo“ a „přítomnost“ může být i pro tyt generace (a tedy i pro nás) stejně reální jako kdysi, byť v jiné podobě.

Celá druhá polovina Janova evangelia se zaměřuje právě na to, že Ježíš bude „oslaven“ a lidé spatří jeho „slávu“ – tedy velikost jeho lásky, která se projeví v jeho oběti za hříšné lidi. Není to ale jen otázka konečného vítězství, ale už doby, kdy Ježíš přišel na svět. Proto Jan hned v úvodu knihy řekne: „Spatřili jsme jeho slávu“ (J 1,14). A dokonce už svým prvním „znamením“ v Káně „zjevil svou slávu“ (J 2,11). Vrcholem však mělo být jeho „oslavení“, když porazí satana a zvítězí nad smrtí. V tomto smyslu ji tedy mohli spatřit už jeho následovníci tehdy, můžeme ji vnímat i my, když prožijeme zkušenost záchrany, a v plné míře pak i při setkání s ním v den jeho návratu.

Biblická zpráva o našem původu začíná konstatováním, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu (Gn 1,27). Ne snad nutně fyzickou podobou, ale především povahou, charakterem. Když hřích pokřivil pohled lidí na Boha, projevilo se to i v jejich vlastní povaze. Ne nadarmo se proto říká, že v jakého Boha věříme, takovému se budeme i podobat. Jedním ze základních cílů Ježíšova vtělení bylo lidem jasně ukázat, jaký Bůh opravdu je – že je láska, která zároveň jedná spravedlivě. Pokud porozumíme, jaký je Bůh a jak jedná s námi, nehodnými hříšníky, mělo by se to zákonitě projevit i v tom, jak budeme jeho povahu „zrcadlit“ – ve vztahu k dalším „nehodným hříšníkům“ kolem nás.