Janovo evangelium
14. 12. 2022 - páté (závěrečné) setkání
Otázky: V. Fürst
Odpovědi: O. Svoboda
11. kapitola evangelia podle Jana
V evangeliích je hned několik žen jménem Marie, které se nám mohou plést. V Janově evangeliu je to ale první zmínka o ženě tohoto jména, a je definována jako sestra Marty a Lazara, s dodatkem, že právě ona později (!) „pomazala Pána vzácným olejem“. To není ale odkaz na nějakou minulou událost, ale Jan si už předem připravuje cestu na vyprávění ve 12. kapitole, kde Marie takto vyjádří svou úctu k Ježíši na hostině, kterou pro něj připraví (J 12,3). V Janově podání tím ale není nikdo pohoršen kvůli její hříšnosti, jen Jidáš protestuje, že by šly prostředky vynaložit lépe (J 12,4-6). Příběh se ovšem nápadně podobá i tomu, který je zaznamenaný u Marka (Mk 14,1-9), kde ovšem není uvedeno jméno oné ženy, a také Lukášovu vyprávění, kde je řeč o hříšné ženě (L 7,37).
Z vyprávění je zřejmé, že toto „zdržení“ bylo z Ježíšovy strany záměrné, který celou situaci bral jako příležitost, „aby Syn Boží byl skrze ni oslaven“ (v. 4). Pomalu se tak čtenářům představuje základní téma druhé části Janova evangelia, která se velmi silně a zřetelně zaměřuje na to, že Ježíš má být před světem svým dílem, ale hlavně smrtí a vzkříšením „oslaven“ (srov. J 12,16.23.28; 13,31.32). To, co udělá pro Lazara, tedy nemá být jen zázrak, který nadchne lidi, ale silné znamení, které má lidem pomoci porozumět tomu, kým Ježíš je, a proč na naši zemi přišel.
Mě osobně vede vědomí, že nemám vždy dostatek informací ke správném zhodnocení situace, vede k větší pokoře a učí mě, abych byl trpělivý a nevnášel příliš unáhlené závěry o Bohu, druhých a ni sobě.
Učedníci měli (oprávněný) strach o Ježíšův život. Ježíš ale připomínkou toho, že „den má dvanáct hodin“ (v tehdejší kultuře se „světlá“ část dne dělila na 12 dílů), připomíná, že Jeho život se řídí časovým plánem nebeského Otce, který nedovolí, aby konec (obrazně řečeno „tma“) přišel dřív, než Ježíš splní své poslání. Zároveň ale věděl, že vše má svůj určený čas, včetně jeho smrti, která se blížila. Své působení přirovnal ke „dni“ (myšleno světlé části – v protikladu k noci), což je téma, které se objevilo už v 1. kapitole: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (J 1,5), „Bylo tu prvé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.“ (J 1,9). Učedníci tedy nemuseli mít strach, že by o toto nebeské „světlo“ (Ježíšovu přítomnost) touto cestou do Judska přišli.
Obě sestry jsou zde představeny v pozitivním světle, byť byla každá jiná. Obě věří, že Ježíš je poslaný od Boha, a důvěřují mu. Nejprve mu jde naproti Marta, protože se doslechla, že se k nim Ježíš blíží (v. 20). Ta zpráva se k Marii v té chvíli nejspíš nedonesla (mohla být v jiné části domu nebo někde jinde), protože o Ježíšově příchodu do vesnice (ještě ne do domu) jí až později řekne Marta: „Je tu Mistr a volá tě“ (v. 28). Ta na informaci zareaguje tím, že „rychle vstala a šla k němu“ (v. 29).
Není pochyb, že věřila, že Marta věřila ve vzkříšení svého bratra v době konce: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den“ (v. 24). Stejně tak ale obě sestry věřily, že by Ježíšova přítomnost zachránila ještě nemocného Lazara před smrtí (v. 21 a 32). Je ale důležité, že i když Ježíš jeho smrti nezabránil, nepovažují to sestry za „zradu“ ani mu to nevyčítají. Slova Marty pak alespoň naznačují doufání, že by jeho slovo, v moci dané nebeským Otcem, mohlo jejich zesnulému bratrovi vrátit život už teď: „Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti to dá“ (v. 22).
Podobné situace se v evangeliích opakují častěji. Ukazují, že jak naivní je představa, že vám, hříšným lidem, stačí pouze dostatek správných informací (o nás, o Bohu, o životě), abychom se správně rozhodovali. Pokud se nechám ovládnout hříchem a sobectvím, pak si budu prosazovat své představy a plány, bez ohledu na fakta, která mi Bůh (či někdo jiný) ukáže. Pokud někdo nechtěl (a ani dnes nechce) Krista přijmout jako Pána svého života, nepřesvědčí jej ani zázrak. Kdo je ale Bohu a „pravdě“ otevřený, pro toho jsou takové chvíle příležitostí.
Z kontextu je zřejmé, že větu, že je „lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ“ (v. 50), nepronesl velekněz Kaifáš jako inspirovanou duchovní pravdu. Z jeho úst to byl sobecký alibismus – raději obětují nevinného, než aby si způsobili problémy pro sebe a ostatní obyvatele Izraele. Jan to ale ve svém vyprávění interpretuje tak, že Bůh vedl situaci tak, že toto cynické prohlášení se nakonec stalo hluboce pravdivým výrokem, byť tak nebylo zamýšleno. Bůh někdy umí využít i naše hříšné kroky, aby je nakonec použil jako ilustraci své lásky.
Celý tento silný příběh o vzkříšení je Janem zařazený do kontextu Ježíšových „znamení“ – tedy činů, které dělá, aby lidé pochopili kým je, co nám nabízí, a mohli v něj uvěřit. Zde je tímto znamením „vzkříšení beznadějně mrtvého“. Je to úžasný předobraz toho, co Ježíš přišel nabídnout světu – dát nový život nejen těm, kteří fyzicky umírají, ale hlavně těm, kteří jsou „mrtví ve svých hříších“, bez naděje na věčný život.
12. kapitola evangelia podle Jana
Na hostině, konané pravděpodobně jako poděkování Ježíši za vzkříšení Lazara, kritizuje Jidáš zdánlivě „extravagantní“ jednání Marie. Tváří se, že mu jde o prostředky pro chudé, ale Jan (ve zpětném pohledu) konstatuje, že jej k tomu vedlo jeho sobectví, ba přímo to, že byl „zloděj“, který zpronevěřoval jejich společné prostředky (v. 6). Ježíš se ale k němu chová velmi citlivě a taktně. Vše naznačuje, že mu na něm záleží, a i když ví o jeho hříchu, stejně se mu snaží pomoci a získat jej plně na svou stranu. To zapadá do kontextu předchozích „znamení“: Ježíš přišel uzdravit, otevřít oči slepým/zaslepeným, zachránit hynoucí. Do této kategorie patřil i Jidáš. Ježíš proto dělá vše, aby jej mohl zachránit.
Tuto scénu Ježíšova slavnostního vjezdu do Jeruzaléma popisují všechna čtyři evangelia. Předchozí verše (9-11) naznačují, že se zpráva o Lazarově vzkříšení rozšířila po celém okolí, dokonce i mezi poutníky, kteří do Jeruzaléma (Betánie byla jakýmsi „předměstím“ Jeruzaléma) přišli. Zdá se tedy, že toto „znamení“ pro ně bylo posledním dílkem mozaiky, který jim zapadnul do jejich obrazu Mesiáše-Krále. Proto jej vítají slovy poutního Žalmu 118, který vyjadřuje přesvědčení, že toto bude Panovník, kterého očekávali. Žel, že za pár dní zjistí, že jeho „královská role“ je jiná, než jak si ji představovali.
Bůh v Janově evangeliu promlouval k lidem už dříve. Podle 1. kapitoly promluvil prostřednictvím „vtěleného Slova“, které někteří pochopili a přijali, ale jiní odmítli. Poté „mluvil“ prostřednictvím „znamení“, Ježíšových činů, ale i zde někteří přijali a jiní odmítli. Zdá se, že je tím zdůrazněna lidská svoboda ve vztahu k Ježíši – ten, kdo jej nechce přijmout, si vždy může vyložit jeho jednání tak, aby zapadalo do jeho představ. Ježíš pak ale pomocí přirovnání k pastýři také prohlásil, že opravdové „ovce“ poznají hlas svého Pastýře. Nyní, v závěru Ježíšovy služby, zazní z nebe hlas, který opět dává lidem prostor – ukáže se, kdo rozpozná Boží hlas, a kdo si celou událost vyloží tak, aby mohl Ježíše odmítnout (v. 37-41). Věřím, že stejný prostor k přijetí či odmítnutí dává Bůh lidem i dnes.
V to nejvlastnějším slova smyslu tomu tak bylo. Ježíš jako „světlo světa“, o kterém Jan mluvil v 1. kapitole, byl skutečně s námi lidmi fyzicky přítomný jen několik let. Tato jedinečná příležitost se už pak nikdy v této podobě neopakovala. Proto jí měli učedníci využít naplno. V širším slova smyslu ale toto „světlo“ od Boha svítí do života všech lidí v každé době. Nicméně i v našich životech mohou být specifické chvíle, kdy přichází „zvláštní světlo“, které nám jasně ukazuje naši hříšnost, ale i nabídku záchrany v Ježíši. Pokud je budu trvale (a vědomě) odmítat, může přijít moment, kdy do mého života přijde „noc“, ve které jsem se definitivně připravil svým rozhodnutím o toto požehnání.
V tomto příběhu to byla touha po „lidské slávě“ (v. 43). Tedy neochota „rozházet si to“ kvůli Ježíši s lidmi, na kterých mi záleží. Toto riziko je zřejmě nadčasové, protože vztahy jsou pro nás všechny důležité. Ale ani tento projev naší slabosti není beznadějnou konečnou. Dokonce i Nikodém (J 3) se bál veřejně přiznat k Ježíši, z obavy o pověst a kariéru, ale nakonec, pod vlivem Božího Ducha, svůj postoj přehodnotil a dokázal se za Ježíše veřejně postavit.
Celá kapitola, navazující na vyprávění o vzkříšení Lazara, se zaměřuje na lidskou reakci na setkání s Boží mocí. Znovu potvrzuje, že samotný „zázrak“ nezmění srdce nikoho z lidí, ale je to úžasná příležitosti si něco uvědomit, přehodnotit své postoje a priority. Je tak vlastně i výzvou pro současné čtenáře, kteří mají uvažovat, jak se k Ježíši postaví oni.