Kdysi dávno, to se ještě chodívalo spát se slepicemi… Ne, tak dávno to nebylo, ale pár let nazpátek to bude, kdy jsme celé dny trávili ve sborovém domě při dopolední i odpolední bohoslužbě, nebo při společném obědu s dalšími rodinami. Nebylo to honosné, ale bylo to naše a bylo to milé… Léta utíkala a chuť a prostor na společné obědy se vypařil stejně, jak ta pára nad hrnci. Odjet domů po dopolední bohoslužbě a potom přijet zase nazpátek odpoledne se nám chtělo čím dál tím méně, nebo vlastně vůbec. Přišla také doba, kdy, i kdybychom chtěli, nebylo nám to umožněno. A možná právě proto jsme vyhladověli… Potřebovali jsme vyhladovět? Kdo ví! Odpovězme si každý sám.
Ale protože nám chybělo odpolední neformální setkání, začalo se „něco“ dít. Ledy se pohnuly, začali jsme plánovat, vymýšlet, snít, smát se, dumat, uvažovat nad konceptem, náplní, konkrétním plánem i každou rozmístěnou židlí v malém sále. A pak nastal ten den – den, kdy jsme se měli sejít při první rodinné bohoslužbě – malí, velcí, mladí, staří, veselí i ti zrovna smutní. Kolik nás asi bude? Budou ty židle stačit? Bude dost kakaa se šlehačkou? Jo i tohle se nám honilo hlavou…
Venku už nám slunce zapadalo a malý sál se nám ponořil do přítmí světýlek, které nás provázely ke zklidnění, nadechnutí se a usazení v předvánočním ruchu. Podařilo se! Sál se plnil! A co víc, byl přeplněný! Jak krásný pohled na všechny, kteří si přišli společně pobýt a poslechnout Boží slovo, které pro nás měl nachystané br. Petr Rohan. Celým odpolednem se nesla vděčnost, nadšení a Světlo ve všech podobách a taky takový šum vděčnosti, štěbetání a společné chválení Pána Boha.
Protože jsme si moc přáli nejen sedět a poslouchat, ale i společně tvořit a být spolu „jinak“, nachystali jsme dvě aktivity, kdy si každý přišel na své! Protože světlo je potřeba, společnými silami jsme si každý vytvořili nejednu svíčku ze včelího vosku – jak nám to tam krásně vonělo! Představte si, jako skoro 60 lidí – dětí i dospěláků – je společně zapojeno do této aktivity, prostě nádhera požehnání. A kdo měl hotovou svou svíčku, vrhnul se na druhou aktivitu opět spojenu se světlem. Každý jsme si mohli vyrobit svou hvězdičku, kterou jsem si dle sebe ozdobili, vybarvili…a pak přilepili na svítící tyčinku… Všichni jsme si stoupli do kolečka, teda spíš améby a svítící tyčinku zlomili – teprve tehdy začala svítit pořádně! To byl tak krásný pohled, jak na hvězdy na nebi…a do toho krásného prosvětleného ticha jsme zpívali Tichou noc… Díky Bože! Tohle nemělo chybu! A kdo se potřeboval ještě posilnit, mohl si dát něco dobrého na zub, zapít to horkým kakaem se šlehačkou, posedět, sdílet se, radovat, nebo se jen tak koukat na všeobjímající štěstí a vděčnost…
Moc bych vám přála toto zažít…vlastně, vy taky můžete! Protože tohle nebylo naposledy – už v únoru se potkáme znovu – snad i s vámi!
Terez
fotografie: Terez
