Mám rád tři Ježíšova podobenství – o zakutálené minci, zatoulané ovci a marnotratném synu. Mají společné téma – radost z nalezení něčeho, co je ztracené a co stojí za to hledat.
Všechny tři příběhy nám odhalují pravdu o tom, co vše dělá Bůh, aby nás našel a my se mohli vrátit zpět tam, kde je náš skutečný domov – ke Stvořiteli.
A ještě něco mají společného. Příběh o zatoulané ovečce končí slovy: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“ (L 12,6) A Ježíš dodá: „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (L 12,7)
Příběh o zakutálené minci končí zvoláním ženy: „Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.“ (L 12,9) A Ježíš nás opět ujišťuje: „Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ (L 12,10)
V příběhu o synu, který se vrací domů, otec ujišťuje druhého syna: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ (L 12,31+32) Zde už Ježíš nic nedodává. Předpokládá, že nám to docvakne samo.
Každý, kdo někdy ztratil něco cenného a pak to našel, zná ten nádherný pocit, který zaplnil jeho nitro. Tu radost a to nadšení… Pokud jsme se navíc modlili a prosili Boha, aby nám s tím hledáním pomohl, pak je naše nitro naplněné i vděčností za vyslyšení modlitby.
Všechny tři Ježíšovy příběhy nám vyprávějí o radosti, která propuká v nebi vždy, když Bůh najde nějaké své zatoulaní „dítě“. V takové chvíli se nebesa a zem propojí společně prožívanou radostí.
V pátek 17. září k takovému propojení radostí došlo ve chvíli, kdy Irenka a František Novotní svým křtem veřejně vyhlásili, že byli nalezeni Bohem a že chtějí patřit nejen do pozemské rodiny naší církve, ale hlavně do té Boží nebeské rodiny. Lituji, že nemám k dispozici fotografie té nebeské radosti, ale mohu se s vámi podělit o fotky zachycující naši pozemskou radost, kterou prožívali všichni, kteří chtěli být u toho, když se z jejich kamarádů, Irenky a Františka, stali duchovní sourozenci.
Připomeňme si tu radost a přemýšlejme, jestli nevíme o někom, kdo potřebuje najít, protože je jako za zatoulaná ovečka, zakutálená mince nebo ten marnotratný syn. Prosme Boha, abychom nikdy nejednali jako ten druhý syn, který neměl radost z toho, že se našel jeho mladší bratr.
Všichni Bohem nalezení vytvářejí společenství církve, která je ve Zjevení Jana popisována jako Beránkova nevěsta. Jan píše: „Radujme se, jásejme, vzdejme mu čest! Nadešel den Beránkovy svatby. Jeho nevěsta církev je už připravena.“ (Zj 19,7) Díky Bohu, že nás hledá a nalézá. Díky za radost, kterou jsme mohli prožít s Irenkou a Františkem. Blíží se chvíle, kdy Ježíš přijde pro všechny nalezené a pak uvidíme a uslyšíme tu nebeskou radost na vlastní oči i uši. Už se na to těším.
Vlastimil Fürst
