Shrnutí čtvrtého setkání
8. 2. 2023
Vzkříšení, závěr a doslov
(kapitoly 20,1 – 21,25)
V. Fürst
P. Rohan
Janovo evangelium20. kapitola
Prázdný hrob (verše 1-10)
Je pravdou, že tu máme rozdílná evangelijní podání, která se co do počtu zmiňovaných postav odlišují a není to jen Janovo evangelium, které se odlišuje od synoptiků, také evangelia synoptická se od sebe navzájem liší. Marek 16,1 tvrdí, že ženy, které toho rána přišly ke hrobu byly tři („Marie Magdaléna, Marie, matka Jakubova, a Salome“). Matouš 28,1 uvádí dvě („Marie Magdaléna a ta druhá Marie“) a Lk 24,10 má dokonce více jak tři přítomné ženy („Marie Magdaléna, Johana, Marie, matka Jakubova, a ostatní“). Z těchto rozdílů můžeme vyvozovat, že evangelisté spolu evidentně svou výpověď neladili, což někoho může mást, ale pro mě je to důkaz jejich důvěryhodnosti, neboť svědectví příliš sladěná působí jako předem domluvená a mohou zavánět konspirací.
Uvedení jen jedné postavy v Janově podání navíc nemusí znamenat, že by autor popíral verze ostatních evangelistů, ale může to souviset s tím, na co jsme v evangeliu narazili již dříve, že u Jana jednotlivci zastupují různé skupiny a typy. Například Nikodém hovoří za židovstvo, když říká Kristu ve 3. kapitole: „Mistře, my víme…“ Samařská žena zase zastupuje příslušníky svého národa atd.
Podobně Marie Magdalská v příběhu o prázdném hrobu také promlouvá v množném čísle a dává tak tušit čtenáři další postavy v pozadí. Těmi postavami mohou to být buď další ženy, které přišly toho rána ke hrobu, nebo obecně učedníci, kteří ačkoliv se blíží rozbřesk, jsou stále ještě pohrouženi do temnoty nevíry. Ať si ono množné číslo v Mariině řeči vyložíme jakkoliv, jedno lze s jistotou říci zcela jistě, a to sice, že Janovi nejde v jeho díle tolik o přesný popis událostí, jako spíše o zvěst. Nemusíme se tedy přesnými počty trápit.
Slovo „edeisan (nevěděli)“ se dá překládat také jako nerozuměli. Mezi vědět, být informován o něčem a skutečně rozumět, může být diametrální rozdíl. Je pravdou, že Ježíš své učedníky seznamoval se skutečností své smrti a vzkříšení a dokonce dodával, že je to podle Písem, ale učedníci si tenkrát evidentně „seděli na vedení“ či lépe řečeno vytěsňovali informace, které jim byly poskytnuty a neladily jim s jejich osobními schématy. Teprve po Ježíšově vzkříšení, díky daru Ducha svatého se učedníkům Písma otevřela jiným způsobem a oni pochopili, přijali představu trpícího Mesiáše. Domnívám se, že pro nechápavost učedníků bychom mohli mít jisté porozumění, protože i my sami někdy máme podobné problémy s chápáním skutečností, které neladí s naším obrazem o světě či naší osobní teologií.
Zjevení Marie Magdalské (verše 11-18)
Do nitra této evangelijní postavy nám zde není dáno nahlédnout, ale svou roli v jejím počínání jistě sehrává nevěra. Možná pořád doufá v nalezení Ježíšova těla a možnost řádného pohřbu a proto zůstává. Pro člověka z této kultury bylo nepředstavitelné, že by tělo někoho blízkého nemělo být řádně pohřbeno (viz. 1. Sam 38-13), a tak Marie zoufale přešlapuje na místě a v temnotě nevíry hledá živého mezi mrtvými, aby jej mohla pohřbít. Až hlas a velice osobní oslovení vzkříšeného, který ji jakožto dobrý pastýř volá jménem, Marii vyvedou z jejího zoufalství a slepoty a činí z ní apoštolku apoštolů.
Může to být dáno jiným vzhledem vzkříšeného Krista. Ježíš mohl vypadat jinak než před svou smrtí. Je ovšem také možné, že Mariinu neschopnost poznat vzkříšeného Pána způsobila její nevíra. Vždyť i my nebýváme kvůli nevíře schopni vnímat Krista ve svém životě.
To je složitější otázka a odpověď na ni bych rozhodně nehledal v tomto textu. Ježíš tímto výrokem Marii ukazuje na naléhavost jejího poslání. Nyní když uvěřila, je třeba aby se nezdržovala, nenechávala si svou radost pro sebe, ale šla a zvěstovala Jeho vzkříšení těm, kdo se stále ještě nacházejí v temnotě nevíry. Možná tímto slovem Pán také vyjadřuje to, co již řekl dříve, když hovořil o Duchu, kterého měli učedníci přijmout, že totiž Jeho odchodem nastává čas, kdy fyzické spojení s ním bude nahrazeno spojením duchovním, které bude trvalejší, hlubší, a také univerzálnější. Možná o to zde jde, aby se Marie nesnažila zadržet historického Ježíše, ale nechala jej jít uskutečnit toto nové a lepší duchovní společenství.
Dvojí zjevení v Jeruzalémě (verše 19-29)
Nemám jinou odpověď než tu, že učedníkům Mariino svědectví nestačilo, odmítli důvěřovat jen na jeho základě. Pavlovo tvrzení „víra je ze slyšení, je jim vzdálené“, oni potřebují vidět podobně jako později Tomáš, kterému říkáme nevěřící.
Je to nespravedlivé, že takovou přezdívku dostal pouze on. V podstatě každý z učedníků až dosud potřeboval ke své víře ve zmrtvýchvstání vizuálně vnímat (snad kromě Marie). Můžeme se divit Tomášovi, že to chtěl také? Příklad ideální víry však nemáme v Tomášovi, ale v těch, „kteří neviděli a uvěřili“. Ježíš blahoslaví následující generace učedníků, kteří budou svůj vztah k němu stavět na slovu svědectví, nikoliv na zraku.
První dovětek (verše 30-31)
Proč bychom měli v Bibli čtyři evangelia, kdyby stačilo pouze jedno? Ne, Janovo evangelium není úplným pohledem na Ježíše Krista a jeho poslání. Smyslem Janova evangelia je, doplňovat a prohlubovat christologii synoptiků. Synoptická evangelia nelze vynechat, představují důležitý základ poznání, bez kterého bychom neporozuměli nejen Janovi, ale také samotnému Kristu. Abychom se vyhnuli krajnostem a budovali zdravou víru, je třeba vzít v úvahu všechna evangelia a naslouchat všem svědkům, neboť se vzájemně doplňují.
Janovo evangelium21. kapitola
Zjevení v Galileji (verše 1-14)
Evangelia jsou vždy určitou zkratkou Ježíšova příběhu. Můžeme předpokládat, že tak jako všichni evangelisté, i Jan vybírá z tradice o vzkříšeném jen to, co považuje za důležité a nutné říct. Neuvádí všechny zkušenosti, protože to bychom tu seděli hodně dlouho. Víme, že např. apoštol Pavel v listu Korintským hovoří o čtyřech stovkách svědků, kterým se po svém vzkříšení Kristus zjevil. Tedy, je to zkratka a zkušenost církve se vzkříšeným byla mnohem obsáhlejší. Navíc setkání se vzkříšeným představují jakési přechodné období, které má učedníky připravit na zkušenost duchovního společenství. Možná je tedy Kristus svým zjevováním zvyká na chvíli, kdy tu fyzicky již vůbec nebude přítomen.
Jeroným viděl v zázračném rybolovu alegorii misijního poslání církve. Těch 153 nalovených ryb měl být podle něj úhrn všech v jeho době známých druhů, v symbolické rovině pak obraz univerzálního misijního působení učedníků mezi různými národy. Podle něj měl ten zázračný rybolov toto misijní působení předznamenat, ale kdoví, zda je tento výklad relevantní. Jisté je pouze to, že se tak připravuje půda pro následnou rehabilitaci apoštola Petra.
U Lukáše 24,42 nalezneme místo, kde Ježíš vařenou rybu jí – tedy ano, Ježíš jedl maso i po svém vzkříšení jako důkaz, že je skutečný. Jídlo zde na tomto místě ovšem nemá dokazovat jen realitu vzkříšení, ale má být základem pro obnovu společenství zejména pro toho, kdo zapřel, tedy pro Petra.
Rozhovor s Šimonem Petrem (verše 15-23)
Dříve býval tento text vykládán tak, že Pán skutečně vychází vstříc Petrově slabosti, což prý odráží i rozdílné pojmy označující Petrův vztah ke vzkříšenému Kristu (agapaó, fileó). Tento výklad však pravděpodobně není správný. Jan má totiž i jinde velikou zálibu v synonymech, a tak skutečnost, že tady na tomto místě používá dva různé pojmy pro lásku ještě neznamená, že chce nějak snižovat Petrovi laťku. Z celkového kontextu je navíc patrné, že požadavek obětavé lásky agapé zůstává i po Petrově předchozím selhání v platnosti, když Ježíš předjímá, že apoštol bude pro něj muset položit život.
Protože Petrovi do osudu milovaného učedníka nic není. Apoštol se má starat o to, aby on věrně vykonával úkol, který mu byl svěřen a nestrkat nos druhým do života. Jan navíc tento Kristův hlas nechává zaznít i proto, aby se mezi učedníky nešířila falešná očekávání ohledně Druhého příchodu.
To vyplývá ze skutečnosti, že přirozeně máme tendenci naslouchat tomu, co chceme slyšet a co nám ladí s naším obrazem světa, a to co mu naopak neodpovídá, vytěsňujeme nebo přizpůsobujeme, tak aby to nebylo v rozporu s naším přesvědčením. Jedinou obranou proti tomu je naučit se být sám k sobě programově kritický a vystavovat se i odlišným argumentům a výkladům skutečnosti než těm, které potvrzují naše vidění světa. K tomu ostatně vede své prvotní čtenáře i autor čtvrtého evangelia, když čte původní Ježíšova slova jiným způsobem, než jak je četli oni sami. Zdá se, že si původní posluchači tolik přáli, aby Kristus přišel ještě za jejich života, že Pánovu slovu připsali úplně jiný smysl než jaký původně mělo a Jan to nyní odhaluje, aby je vyvedl z temnoty možných nedorozumění.
Druhý dovětek evangelia (verše 24-25)
Je to samozřejmě nadsázka, ale na druhou stranu, pokud bychom se na jeho slova podívali z hlediska povelikonoční zkušenosti a z pohledu života ne jenom přímých Ježíšových svědků, pak je to jistě pravda, protože po Velikonocích Kristus zasáhl tolik lidských životů, že by bylo opravdu těžké to sepsat.
Pokud bys měl shrnout celé evangelium podle Jana - co je podle tebe hlavní myšlenkou? S jakým přáním psal Jan tuto novozákonní knihu?
Jan chce svým čtenářům představit Ježíše Krista jako jedinečného Mesiáše a Božího Syna, Spasitele světa, který přišel na svět, aby odhalil pravdu o Bohu a přivedl nás ke spasitelné víře. Cílem autora je, abychom uvěřili v Ježíše a měli život v jeho jménu. S tímto záměrem své evangelium píše.
