Láska do krajnosti: shrnutí třetího setkání + otázky setkání čtvrtého

Je pravda, že v některých situacích Ježíš pravděpodobně takové vyjádření použil, aby se jeho posluchačům propojila jeho slova s Hospodinem, který se představil jako „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). To byl nejspíš případ v 8. kapitole, kde jej jeho nepřátelé za takové prohlášení chtěli ukamenovat, což by trest za rouhání (J 8,58 a 59). V mnoha případech je to ale zcela běžné slovní spojení, které nemá žádný hlubší teologický význam. V tomto případě je Ježíšova věta pravděpodobně synonymem vyjádření „Tady jsem“. I tak má ale obrovskou „sílu“. Jan totiž ve vyprávění zdůrazňuje, že Ježíšovo zatčení a následná smrt, nebyly nešťastnou náhodou, ze které nemohl uniknout. Právě naopak. Nepřátelé jej vlastně ani nemohou objevit – o nás jim jde aktivně vstříc. Zároveň jim ale ukazuje, že kdyby nechtěl, nic mu neudělají. Pokud jej zatknout, bude to jen proto, že jim to dovolí, že to bude z jeho rozhodnutí.

Budeme-li číst pozorně, uvidíme, že Ježíš zde Petrovo jednání, kdy jej chtěl bránit, neodsuzuje jako něco špatného. Z Petrova pohledu to byl jeden z největších projevů oddanosti – byl ochotný bojovat proti nenávistné ozbrojené přesile, aby zachránil život svého nevinného přítele (nejde o agresivní napadení). To je situace, kdy snad může být i použití zbraně do jisté míry ospravedlnitelné. Zde ale Ježíš Petra zastaví z jiného důvodu: „Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ (v. 11). Chce tím dát najevo, že i když rozumí Petrovu záměru, chce se zatčení ani smrti vyhnout.

Pokud vezmeme v úvahu nebezpečné spojení tehdejších náboženských a politických elit proti Ježíši (a vlastně i jeho spolupracovníkům), je pochopitelné, že za Petrovým selháním stojí fenomén, který všichni dobře známe: STRACH. To je zcela přirozená reakce na nebezpečí, zvláště pokud člověk vnímá ohrožení vlastního života. Z lidského hlediska tedy není jeho jednání úplně překvapivé – což neznamená, že bylo správné. V tom není Petr ani první a poslední. Pokračování příběhu pak ukáže, že tou největší tragédií v životě křesťana není konkrétní selhání dané naší slabostí, ale neochota přijmout Ježíšovu podanou ruku, která nabízí novou šanci.

Nábožensko-politická situace v Izraeli byla v 1. století trochu komplikovaná. Celé území spadalo pod Římskou říši, která měla v této oblasti své politické zástupce, který byl fakticky nejvyšší autoritou. V této době byl konkrétně prefektem Judska Pilát, který dohlížel na klid v regionu. Přesto ale Římané nechávali místním Židům určitou autonomii, alespoň v náboženských oblastech. Proto zde byla židovská velerada (sanhedrin) a úřadující velekněz (často „zadobře“ s vládnoucí mocí), která ale měl své pravomoce omezené, především na oblast náboženských zvyklostí.

Znovu je zřejmé, že Ježíšovým záměrem není dosáhnout svého osvobození a vyhnout se hrozící smrti. Navíc ani své obvinění do jisté míry neodmítá. Přestože byla proti němu použita řada lží, s jednou věcí souhlasí – skutečně se vnímá jako „židovský král“ (v. 33). Ne ovšem takový, jakého měli na mysli jeho odpůrci – „král“, který by byl politickou postavou, která by svrhla násilím římskou moc. Využívá proto celý výslech k tomu, aby Pilátovi objasnil, jakým typem králem je – a to nejen pro Židi, ale i pro tohoto římského politika.

Římský prefekt Pilát jasně prohlásil: „Já na něm žádnou vinu nenalézám“ (J 18,38). Za politického krále se Ježíš nevydával. Jestliže se ale navíc Židé domnívali, že se Ježíš staví naroveň Bohu (J 5,18), tak to měli pravdu. Jeliž to ale byla pravda, nemohlo jít v jeho případě o rouhání, tedy nárokování si něčeho, co patří jen Bohu.

Jak již bylo řečeno, tehdejší komplikovaný politický systém (jakýsi „protektorát“ v rámci Římské říše) měl vliv i na náboženský život, protože náboženští představitelé měli svá „místa“ jen z vůle politiků. Mnozí z nich se proto snažili být i s okupační správou zadobře. V tomto případě nebyl ovšem problém v samotné „politice“ – cizí politik Pilát má správnější postoje než zbožní domorodci. Dokonce i Nikodém, Ježíšův „tajný učedník“ byl členem velerady, tedy politikem tehdejšího „parlamentu“. A mezi ženami, které Ježíše podporovaly, byla i manželka významného politika z Herodova dvoru (L 8,1-3). Tragédií bylo, když lidé začali jak náboženství, tak i politiku (dvě legitimní oblasti života), používat pouze jako nástroj k prosazení svých sobecký tužeb a cílů.

Je možné, že to ze strany Piláta bylo určité „alibi“, aby ospravedlnil své rozhodnutí. Z dějin ale také víme, že to byl běžný zvyk – umístění nápisu s proviněním nad hlavu odsouzeného mělo sloužit jako odstrašení pro každého, kdo by se chtěl podobného „zločinu“ dopustit. V tomto případě se nabízí ale ještě jeden rozměr tohoto činu. Nápis byl smutným mementem toho, že židovští náboženští představitelé, kteří vždy toužili po židovském králi a odmítali římského císaře, nyní, hnáni nenávistí, veřejně odmítli toho, o kterém celá léta hovořili, a k němuž vztahovali své naděje.

Základní význam této zmínky je ryze praktický. Vojáci tehdy měli právo, kromě žoldu, také na odměnu „v naturáliích“. Připadlo jim vše, co popravený měl u sebe, včetně oblečení. Spodní šat utkaný jako jeden kus byl v té době považován za velmi kvalitní kus, o který jistě měli málo placení vojáci zájem. Proto jej nechtějí zničit. Evangelisté však záměrně připomínají, že o tento kus kvalitního oblečení nakonec vojáci losovali, což silně připomínalo modlitbu Žalmu 22, kde autor svou beznadějnou situaci, tváří v tvář nepřátelům, popisuje obrazně slovy: „Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv“ (Ž 22,19). Pisatelé snad chtěli, abychom si při četbě na tento žalm vzpomněli. Nejen proto, že to byl Davidův žalm vyjadřující utrpení, ale také proto, že nakonec vyvrcholil tím, že Bůh svého věrného neopustí a dá mu nakonec zvítězit.

V základním slova smyslu dospěl Ježíšův život k závěru, a tudíž bylo dokonáno. Samotné řecké slovo ale v sobě nese také myšlenku „cíle“ či „záměru“, kterého bylo dosaženo. Ježíš ví, že věrně naplnil to, proč na tuto zemi přišel. Přestože ještě tímto dnem neskončily dějiny zla a hříchu, ta nejdůležitější část „vesmírné operace“, která měla přinést záchranu ztracenému lidstvu, byla v této chvíli dovršena. Vše, co bude následovat v dalších dnech, letech i staletích, už bude jen praktickou aplikací této velké oběti.

Z dějin (a archeologických nálezů) dnes vím, že ukřižování bylo velmi krutým způsobem popravy, neboť záměrně prodlužovalo utrpení odsouzených. Bylo běžné, že umírající trpěli 12, 24 nebo i více hodin. Ježíš umírá „nečekaně brzy“. Ostatní dva zločinci jsou stále ještě naživu… Nejen vojáci, ale i lidé kolem kříže (včetně učedníků) si proto uvědomují, že se tu děje něco neobvyklého. Je zřejmé, že ukřižování není prvotní příčinou Ježíšovy smrti, ale že to skutečně byly naše hříchy, které jej připravily o život. A to i Jana tak zasáhlo, že o tom i po desetiletích vydal své svědectví, „abyste i vy uvěřili“ (v. 25).

Přesnou odpověď v textu asi nenajdeme. Tato situace ale ukazuje, že každý z nás je jiný, a každý i v duchovním životě má svá silná a slabá místa. Někteří z Ježíšových následovníků dokáží dlouhou dobu věrně stát na straně svého Pána, ale pak přijdou do života chvíle, kdy jejich víra zeslábne a oni nemají odvahu jít dál. Jiní zase ve svém duchovním životě vypadají dlouhou dobu nerozhodní, bázliví, ale v určité chvíli se ukáže, zda to opravdu myslí s Ježíšem vážně. A Ježíš má rád obě skupiny, na obou mu záleží. Zná naše slabosti, a chce dodávat sílu všem, kteří o něj stojí – ať už mají blíž ke „dvanácti věrným“, nebo jsou opatrní a bázliví jako Nikodém a Josef.