Před necelými dvěma týdny jsem na modlitebním zmínila myšlenku, která není z mé hlavy, ale mám ji převzatou. Že s odpuštěním je to jako s jizvou – a rozvedla ji, protože o jizvách už něco vím. Pokud totiž máte trochu větší jizvu, musíte o ni adekvátně pečovat. Musíte čekat, než se trochu zahojí, správně ji natírat a masírovat, aby se zacelila a nebyla tzv. „živá“. A ta péče někdy bolí. Mé poslední jizvy, o které jsem musela pečovat, bolely natolik, že jsem měla problém se jich sama dotknout a pomoct v jejich hojení. Měla jsem k tomu odpor. Když jsem ho ale překonala a dělala, co mě odborníci naučili, za nějakou dobu jsem viděla výsledky a jak se jizva krásně hojila. Stále vidím zbytečky, jako u svých dalších jizev, a ty mi připomínají, co se stalo, ale již nebolí. To je ta paralela s odpuštěním – neznamená to zapomenout, naopak si vzpomenete a jak, ale již to nebolí. Máme pokoj.
Mít pokoj v srdci i v hlavě vnímám jako veliké požehnání. Utišit starosti všedních dní, obavy z budoucnosti, žít tady a teď. Jak říkají jiné biblické texty, pokoj, který nemůže dát svět, ale jen Hospodin, ten je výjimečný. Jako vždy, teorie by mi šla, praktický test nastal v dalších pár dnech.
Nechci příliš rozebírat detaily, ale došlo k sekvenci událostí v práci, která mě rozladila, roztrápila, zpochybnila mé dosavadní uvažování. Svěřila jsem se dvěma lidem. První kamarádka se rozčílila za mě tzv. hněvem spravedlivým, že se mám ozvat, že si to mám vyříkat a ne se ještě více uzavírat. A myslela to dobře a byla by to očekávatelná reakce každého normálního člověka. Snadno sklouzávám k tomu, že se neumím za sebe postavit a jsem ráda, že mi připomíná, abych dbala na svou vlastní hodnotu, to zpochybnit nechci. Jenže mě celá sekvence událostí nezlobila, mě to opravdu trápilo a až tak, že mě to rozplakalo, i když si to působitel nezasloužil, ale chtěla jsem přijít, co s tím, jestli to jde nějak urovnat a nezvětšovat propast, která se dlouhodobě zvětšovala. A našla jsem veliký pokoj v reakci druhého kamaráda, kterému jsem celou situaci popsala. Řekl mi více věcí, ale chci ocitovat závěr:
„… Taky chci věřit, že to dokážeš vypustit z hlavy a nebudeš si dělat víc starostí než je nutno. Protože se ti to usadí v hlavě jako semínko nějaké jedovaté rostliny.“
Znovu se mi v očích objevily slzy. Ale tentokrát již ne bezmocí, zoufalstvím a trápením, ale velikou úlevou. Neměla jsem na to přijít sama? Já, která o sobě říká, že je křesťanka? Musí mi napovědět kamarád, který občas diskuze uvede schválně do kontextu větou „já bezvěrec“, ale naopak věří v dobro lidstva a vzájemnou pomoc mnohdy o tolik více než já? Jak vděčná jsem byla. Bylo pro mě pak o tolik snazší od toho odhlédnout a najít si své tradiční důvody vděčností a radostí za poslední týden. Najít svůj pokoj.
Jak jsem na tom ve vztahu s odpuštěním jsem zjistila hned následující den, kdy jsem s člověkem, okolo kterého se nešťastná událost motala, musela celý den spolupracovat. A opravdu mi šlo se usmát, i když mě to někde vzadu trápilo, a přesto jsem nebyla herečkou. Nový den, nová milost, jak říká nápis na propisce k mému diáři. Kolikrát totiž já způsobím nedorozumění a nepokoj a byla bych ráda, kdyby mi to někdo také na rovinu řekl. Což jsem zjistila hned ten den odpoledne ještě nádavkem, jak velmi chybující jsem. Jak mi zní v hlavě další biblický text, který je zhudebněný: ať slunce nezapadá nad vaším hněvem…
Možná je toto vše pro mě o to důležitější, že je to jen pár měsíců, co jsem s tím stejným kamarádem, který mě povzbudil, bavila o mých Islandích lekcích a jak jsem se naučila, že život je příliš krátký na to se vším stresovat, trápit, nervovat a že je třeba věci pouštět a nacházet pokoj. Ach, ten pokoj, jako když jsem seděla na pobřeží na velikém kamenu své poslední dny před návratem zpět do Evropy, byla ve mně malá dušinka, protože jsem nevěděla, co bude. Měla jsem se stát nezaměstnanou, na životopisy jsem neměla kladné odpovědi a zhroutil se mi celý sen o naplánované budoucnosti. Ale já si ujasnila, co je pro mě v životě důležité, dívala se na jeden z posledních západů slunce, seděla v tichu, poslouchala jen narážející vodu o skalku ve fjordu a dýchala v rytmu jejího stoupání a klesání. Ach, pokoj, který svět nemůže dát, který v přírodě tak snadno hledám, který mi Hospodin posílá někdy skrze duhu, někdy skrze ticho a někdy skrze moudré lidi v mém okolí.
Přidám poslední biblický text, který na mě v aplikaci veršů na den vyskočil před pár dny a jen vše dovršil, a to z Koloským 3,15:
„Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni.„
Když jsem ho četla, jen jsem se usmála nad ironií osudu a vyslala krátkou modlitbu: Bože, Ty vtipálku, lekce ukončena, rozumím. Otázkou je, zda jsem se dostatečně poučila. Zda dokážu odpouštět tak, jak o tom teoreticky mluvím a zda dokážu stále naplňovat své krédo, které jsem si na tento rok dala: brát svou práci jako dar a vnášet pokoj. Opravdu moc bych si to přála.
Veronika
