Při čtení následujícího textu mne zaujala hned dvě jeho úvodní slova. Toto zvláštní slovní spojení se dnes už hned tak neslyší:
„Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“
Filipským 2,1-4
Na první pohled mohou Pavlova slova znít v tomto překladu poněkud pochybovačně, ale ono to tak není. Pavel nepochybuje o tom, jakou roli hraje v našem životě Kristova láska a jakou mocí je pro nás společenství církve vedené Duchem svatým. Spíše upozorňuje, že ke skutečnému křesťanství nám nepostačí jen krásná slova.
Přečtěme si Pavlův text v překladu Slovo na cestu:
„Znamená pro vás něco napomenutí ve jménu Kristovu? Má pro vás význam, že nás Duch Boží vzájemně spojuje? Záleží vám na mé upřímné lásce? Pak tedy buďte svorní, mějte se rádi, usilujte o jednotu a jednomyslnost. Ničím jiným mi neuděláte větší radost. Nebuďte laskaví a jednomyslní jen z vypočítavosti, nechtějte sklízet vděčnost a uznání, ale přejte je jiným. Nemyslete jen na sebe a na vlastní blaho, spíš přemýšlejte, jak prospět jiným.“
Filipským 2,1-4 (SnC)
O lásce nestačí jen řečnit, láska se musí žít. Když Ježíš vstoupí do mého nitra a naplní mne svou láskou, zbaví mne sobectví a naučí mne myslet na druhé.
Také bojujete se sobectvím? Bylo příčinou pádu našich prarodičů. Ďábel v podobě hada dokázal v ráji u stromu poznání v jejich nitru probudit touhu po něčem, co neměli a po čem začali toužit. Satan dobře věděl, co dělá. Vždyť stejná touha stála na počátku jeho pádu. Našim prarodičům tehdy sliboval, že budou „jako Bůh znát dobré i zlé.“ (Genesis 3,5)
Být jako Bůh. Stát se Bohem. To byl satanův sen. Tato touha proměnila Světlonoše v ďábla, a stejná touha byla u pádu našich prarodičů v ráji. Proto nám apoštol Pavel připomíná, že jedině v Ježíši Kristu a s jeho pomocí můžeme proměnit sobectví v lásku, která nás naučí milovat svého bližního jako sebe. To nás ochrání před sobeckým myšlením jen na sebe.
Sobectví je jedním extrémem. Druhým extrémem je stav, kdy bližního miluji tak silně, že zapomínám na sebe a stávám se jeho otrokem. Toto nebezpečí hrozí v partnerském vztahu a často mu propadají i matky ve vztahu ke svému dítěti.
Rodina i církev může být funkční jen v prostředí všeobecné pokory, která nám pomáhá nalézat vzájemný respekt a úctu ke druhým. Právě pokora má vládnout nad ctižádostí a ješitností, ke kterým má naše hříšná přirozenost vždy velice blízko.
Začít musíme každý sám u sebe. Učit se v pokoře respektovat druhé, ale také v pokoře chránit sebe před těmi, kteří chtějí na našem společenství nebo rodině jen parazitovat.
Vlastimil Fürst
