Apoštol Pavel často přicházel s výroky, které jeho současníkům musely znít velice revolučně.

Jeden takový si přečteme:

„Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“
Koloským 3,11-13

V kastovní společnosti, kterou tehdy byl nejen Řím, ale i území obývané Židy, to byla hodně provokativní slova. Stejně tak i ve městě Kolosy, kde byl sbor, jehož členům Pavel píše tato slova. Židé považovali pohany za nečisté a podle toho s nimi i jednali. Ten, kdo neprošel obřízkou, byl bez šance v Božím království.

Řekové to zase Židům opláceli tím, že se jim smáli. Považovali je nejen za nevzdělané, ale přímo za hlupáky, kteří nemají ani ponětí o moudrosti řeckých filozofů, kterou se Řekové rádi vychloubali.

Mezi otroky a svobodnými byl také propastný rozdíl. Otroci neměli žádná práva – o jejich bytí a nebytí rozhodoval jejich majitel. Pro toho byl otrok jen pracovní silou, které si vážil podobně asi jako dobytka nebo tažných zvířat.

Pokud se ale někdo z těchto „kast“ stal křesťanem, pak mu Pavel připomíná, že v církvi žádné kastovnictví nemá místo. Křesťané si jsou rovni. Apoštol jim raději připomíná, jak se k sobě mají chovat: „…oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému…“

​Z toho, co Pavel píše, je zřejmé, že bychom měli mít jeden k druhému respekt, bez ohledu na to, kdo jsme a co děláme, což nám není vůbec vlastní. Teprve když je „v nás Kristus“, jsme schopni vidět ty druhé jako sobě rovné. Jen tak se můžeme zbavit buď pýchy, nebo naopak pocitů méněcennosti.

​Apoštol nás vybízí, abychom si navzájem odpouštěli. Sám dobře ví, jak je to někdy těžké, a proto nám nabízí pomůcku. Říká, na co máme myslet, když víme, že potřebujeme odpustit, ale brání nám v tom naše hříšné ego. V takových chvílích si máme připomenout Ježíše: „Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ Spousta lidí má obavy z toho, že když odpustí, bude to druhá strana brát jako schválení jednání, které způsobilo konflikt. Také si často mylně myslí, že odpuštěním sloužíme těm druhým, a zapomínají, že odpuštění jako první pomáhá nám. Je to proces, který nás zbavuje břemena. Stres, který způsobuje naše setrvávání a vrtání se v negacích minulosti, může vyvolat spoustu nemocí, které bez našeho odpuštění není možné uzdravit. Stávají se pak buď chronickými, nebo dokonce smrtelnými. Přitom by stačilo odpustit a udělat tlustou čáru za minulostí.

Církev, a také rodiny křesťanů, by měly být místem, kde nacházíme sílu k odpuštění i ochotu těch druhých odpustit nám. Mají to být bezpečné prostory, kde dochází se smíření, protože naším vzorem v tomto procesu není nikdo menší než Ježíš Kristus. Ten nás jako „Beránek“ svou smrtí smířil s Bohem. Ten má být také naším příkladem, když se nám do odpuštění nechce.

Vlastimil Fürst