Apoštol Pavel často přicházel s výroky, které jeho současníkům musely znít velice revolučně.
Jeden takový si přečteme:
„Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“
Koloským 3,11-13
V kastovní společnosti, kterou tehdy byl nejen Řím, ale i území obývané Židy, to byla hodně provokativní slova. Stejně tak i ve městě Kolosy, kde byl sbor, jehož členům Pavel píše tato slova. Židé považovali pohany za nečisté a podle toho s nimi i jednali. Ten, kdo neprošel obřízkou, byl bez šance v Božím království.
Řekové to zase Židům opláceli tím, že se jim smáli. Považovali je nejen za nevzdělané, ale přímo za hlupáky, kteří nemají ani ponětí o moudrosti řeckých filozofů, kterou se Řekové rádi vychloubali.
Mezi otroky a svobodnými byl také propastný rozdíl. Otroci neměli žádná práva – o jejich bytí a nebytí rozhodoval jejich majitel. Pro toho byl otrok jen pracovní silou, které si vážil podobně asi jako dobytka nebo tažných zvířat.
Pokud se ale někdo z těchto „kast“ stal křesťanem, pak mu Pavel připomíná, že v církvi žádné kastovnictví nemá místo. Křesťané si jsou rovni. Apoštol jim raději připomíná, jak se k sobě mají chovat: „…oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému…“
Z toho, co Pavel píše, je zřejmé, že bychom měli mít jeden k druhému respekt, bez ohledu na to, kdo jsme a co děláme, což nám není vůbec vlastní. Teprve když je „v nás Kristus“, jsme schopni vidět ty druhé jako sobě rovné. Jen tak se můžeme zbavit buď pýchy, nebo naopak pocitů méněcennosti.
Apoštol nás vybízí, abychom si navzájem odpouštěli. Sám dobře ví, jak je to někdy těžké, a proto nám nabízí pomůcku. Říká, na co máme myslet, když víme, že potřebujeme odpustit, ale brání nám v tom naše hříšné ego. V takových chvílích si máme připomenout Ježíše: „Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ Spousta lidí má obavy z toho, že když odpustí, bude to druhá strana brát jako schválení jednání, které způsobilo konflikt. Také si často mylně myslí, že odpuštěním sloužíme těm druhým, a zapomínají, že odpuštění jako první pomáhá nám. Je to proces, který nás zbavuje břemena. Stres, který způsobuje naše setrvávání a vrtání se v negacích minulosti, může vyvolat spoustu nemocí, které bez našeho odpuštění není možné uzdravit. Stávají se pak buď chronickými, nebo dokonce smrtelnými. Přitom by stačilo odpustit a udělat tlustou čáru za minulostí.
Církev, a také rodiny křesťanů, by měly být místem, kde nacházíme sílu k odpuštění i ochotu těch druhých odpustit nám. Mají to být bezpečné prostory, kde dochází se smíření, protože naším vzorem v tomto procesu není nikdo menší než Ježíš Kristus. Ten nás jako „Beránek“ svou smrtí smířil s Bohem. Ten má být také naším příkladem, když se nám do odpuštění nechce.
Vlastimil Fürst
