Už potřetí jsem měla možnost se zúčastnit islandského shánění ovcí z hor domů na zimu do chléva, tzv. smaly.
Posledně jsem vám vyprávěla o ztracené ovečce, tentokrát to bude o ztraceném jehňátku…
Moc jsem se těšila, jak zase budeme chodit po různých místech, která si už více nebo méně pamatuju a povedeme ovečky domů. Jeden den jsme dělali více míst najednou – větší skupina šla sehnat ovečky z úbočí hory nad ohradami a mezitím, co šli pomalu rojnicí a šplhali po hoře na horu, jsem já a kamarádka Julia jely zkontrolovat pobřeží, kde jsme byli všichni den předtím. Pomalu jsme objížděli autem a dalekohledem kontrolovali, kde jsou jací zapomnětlivci. Našli jsme dvě skupinky, které přiběhly z hor, zatímco nastal odliv a chtěly si pochutnat na slané trávě ve fjordu. V tom místě při větším přílivu běžně chodíme a vyháníme ovečky zpět do hor, aby se nám neutopily. Tentokrát jsme ale využili a rovnou je hnali do ohrady místo do hor.
S Julií jsme tedy vyskočily z auta, Doddi nás jel čekat k ohradě, aby ji ovečky po pláži nepřeběhly, my se rozestoupily a vydaly se projít fjord. Já viděla před sebou první skupinku, a tak jsem šla na náspu břehu a vedla ji podél plotu a Julia poskakovala mezi potůčky ve fjordu. Jenže najednou se skupince nechtělo pokračovat a hledala cestu zpět do hor. Prvně sestoupila z břehu do fjordu, tak jsem slezla násep za nimi. Na poslední chvíli vylezly zpět na násep, rozběhly se volným prostorem zpět a než jsem vyšplhala a rozběhla se za nimi, ovečka s jedním jehňátkem byly pryč. Druhé jehňátko ale zůstalo přede mnou. Nešťastně bečelo. Slyšela jsem za mnou, jak bečí i ovečka maminka a volá. Nevěděla jsem, co dělat. Když jsem se snažila jehňátko vést směrem k ohradě, nešťastně se otáčelo a dokonce to vypadalo, že chce seskočit z kamene, který pro něj byl příliš vysoko. Snažila jsem se ho přemlouvat a modlila se o moudrost. Kéž by mi rozumělo, že ho chci dovést domů, kde se za den či dva objeví i maminka se sourozencem a společně se na louce najdou. Pořád jsem slyšela bojácné bečení a v dálce odpověď volání. Jehňátko se najednou prosmýklo korytem potůčka do fjordu, kde mu cestu zatarasila Julia a hnala ho k ohradě. Jehňátko se ale zoufale rozběhlo, přeběhlo Julii, proletělo všemi potoky a zmizelo ve fjordu. Kde ale za námi zůstalo bezradně stát a pořád volalo a odpovídalo tiše mamince, která čekala pod úbočí hory. Rozhodly jsme se, že musíme pokračovat za ostatními ovečkami, protože nás čekal přejezd na pomoc za první skupinou a nemůžeme už čekat.
I když jsme sehnaly ještě nějaké ovečky, radost jsme neměly. Hned jsme říkali Doddimu, že jedno jehňátko je ve fjordu, blíží se příliv a neví si rady. Řekl, že opravdu musíme za ostatními a vyřešíme to později. Zavřeli jsme ohradu, naskákali do auta a přejeli za první skupinou. Přejeli jsme opět ze zadu k ohradě, vyškrábaly se po hoře a udělaly s Julií zátaras, aby ovečka nepřeběhly druhou ohradu. Dílo se povedlo, všechny ovečky se dovedly domů a dokonce jsme pak ještě zahnali jeden úsek domů. Trochu vyčerpaně jsme nasedli do auta se zbytkem naší posádky a rozjeli jsme se, ale ne domů. Další kamarádka se mě ptá, kam asi jedeme. Bliklo mi a říkám – vracíme se pro jehňátko. Dojeli jsme k fjordu, tři jsme vystoupili z auta a ten třetí ovečku našel a vyhnal ji k horám, kde už čekaly dvě skupinky. Jehňátko vzaly mezi sebe a pelášily do hor. Konečně jsem měla z toho dne radost.
Moc bych si přála být jako to jehňátko – i ve strachu slyšet hlas, který mě z dálky volá k sobě. Tichý Boží hlas. A zároveň bych si přála vidět, když jsem vedena domů do ohrady, že nemusím jít na opačnou stranu. Že to se mnou pastýři myslí dobře.
Veronika
Obrázky dětí
