8. kapitola knihy Genesis začíná něčím, co bychom neměli přehlédnout, protože nám to prozrazuje mnohé o tom, jaký je náš Bůh.
Na konci předchozí kapitoly Stvořitel „bezpečně zavírá dveře“ do archy a pak se spouští lijavec a všechny ty hrůzy, které tuto globální přírodní katastrofu provázejí:
„Avšak Bůh na Noeho a na živá zvířata, jež s ním byla v arše nezapomněl. Rozpoutal proto nad zemí vítr a voda začala postupně opadávat. Rovněž ustal déšť a přestaly tryskat prameny podzemních vod. Za pět měsíců už voda klesla natolik, že archa dosedla na zem někde v pohoří Ararat.“
(Genesis 8,1-3)
Hospodin nezapomněl na svůj slib, který od něj dostal Noe a jeho rodina. Ti byli zavřeni v arše a vše mohli vnímat jen podle pohybu lodě a zvuků, které slyšeli. Asi to nebylo nic příjemného. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc, poté další a pořád v uzavřené lodi.
Pak loď konečně dosedla na tvrdou zem a přestala se zmítat ve vlnách a vodních vírech. Po nějaké době Noe vypustil holubici, ale ta se za chvíli vrátila zpět:
„Noe ji tedy vpustil zpět do archy, ale za týden ji znovu vypustil. Tentokrát byla holubice pryč celý den, a když se navečer vrátila, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Podle toho Noe poznal, že voda už téměř docela opadla.“
(Genesis 8,10+11)
Málokdo si uvědomuje, odkud pochází symbol míru a pokoje – holubice se zeleným lístkem v zobáčku. Je to právě z toho příběhu.
Když uběhl rok a pár dnů, všichni pasažéři mohou konečně opustit loď, která jim zachránila život:
„Lidé i zvířata opustili archu, a když už byli všichni venku, postavil Noe Hospodinu oltář, zapálil na něm oheň a obětoval vždy po jednom ze všech zvířat, která Hospodin k tomuto účelu vybral.“
(Genesis 8,18-20)
Nejen Hospodin nezapomněl na Noeho, ale ani Noe nezapomněl na svého Stvořitele. Dává to najevo postavením oltáře a přinesenou obětí.
I my se občas ocitáme v situacích, kdy naše oči možná nevidí „ven“. Připomínejme si příběh, který prožil Noe a jeho rodina. Tak, jako Hospodin nezapomněl na ně, když byli více jak rok v uzavřené arše, nezapomíná ani na nás a má radost vždy, když si vzpomeneme, kdo nás zachránil.
Vlastík Fürst
