V křesťanském pojetí je zkouška ihned s přídomkem víry. Chci psát však o obyčejné zkoušce na vysoké škole. Která se mi v důsledku zkouškou víry stala…
Nedávno mi přišla zpráva, jestli bych opět neměla něco ve svém šuplíčku, o co bych se podělila, že se to docela dobře čte a je to ze života. Načež jsem odpověděla, že asi ne a že vlastně nemám psát o čem, že se v mém životě mnoho neděje a nejsem si ani jistá, že bych měla nějakou předatelnou zkušenost. A ono se dělo a nemálo. Jen jsem nebyla schopná si to zcela rozklíčovat.
Trápila jsem se zkouškou na vysoké škole, která mi dávala zabrat. Nemůžu říct, že by to byla nejtěžší zkouška, kterou bych kdy dělala. Ať obsahem učiva nebo nutností věci pochopit či seznamem věcí k zapamatování. Se svou studentskou historií jsem si již mnoho zažila a v každém směru jsem zažila o mnoho náročnější zkoušky. Tato mi však dávala pořád zabrat a já si nebyla jistá důvodem. Učila jsem se na ni týdny, využila více než základní učební podklady a dokonce byla doma přezkušovaná. Čekal mě poslední pokus. Pokud ho nezvládnu, budu se nucena se svým studiem rozloučit.
I v předchozích pokusech jsem zkoušku Bohu odevzdávala, se mnou se modlilo mnoho lidí, ale nedařilo se. Byla má víra slabá? Učila jsem se nepoctivě? K čemu celá ta lekce? Změnil se Boží náhled na mé zůstávání na škole a už to nebyl ten směr, kterým jsem měla pokračovat? Cítila jsem se tak říkajíc mezi mlýnskými kameny. Můj život byl najednou vzhůru nohama. Myslela jsem, že před rokem to bylo nutnou lekcí k tomu přijmout evangelium neprosperity a že již mám naučeno. Učila jsem se tak, že jsem začala pravidelně plakat nad svým nespolečenským životem, ořezanými chvílemi s rodinou i neteří (jak bolestně jsem vnímala její sladká a nevinně mířená slova po zaklepání na můj pokoj, opatrné pootevření a šeptání „už se Verunko neuč a pojď za námi na oběd“ nebo přísně stopovala na hodinkách čas vyhrazený na společnou procházku) a byla naprosto zoufalá. Co víc mohu udělat? Nebo mám opravdu odejít ze studia a všechna Boží přiznání během něj byla zraňujícími bonusy?
Ač jsem zkoušku Bohu odevzdávala, měla jsem v hlavě svou představu. Kdo mě bude zkoušet, že to bude probíhat jako v minulosti a ta představa mě svazovala. Rozplakala mě skripta v ruce a pořád jsem během učení slyšela v duchu otázky, které by mi vyučující mohli klást a já na ně odpověď určitě nerozklíčuji. Jak těžké pro mě bylo stále na modlitbách vyznávat přání „Bože, Tvá vůle se staň“, ale už jsem si začala chystat náhradní plány, když to nevyjde. Nenapadlo mě, jaký zázrak by snad Bůh mohl učinit, aby to dobře dopadlo. Šla jsem tam jako poraženec. Téměř. Mám totiž okolo sebe nesmírně moudré lidi. A když jejich podporu poskládám dohromady, zněla asi ve smyslu, ať to odevzdám Bohu zcela, že nikoho mocnějšího s sebou mít nemohu a nechám to na něm. Dny těsně před zkouškou a v samotný den zkoušky pro mě byly psychicky nejtěžší, jaké jsem během svých studií zažila. Neměla jsem sílu se modlit a Bohu svou věc upřímně odevzdávat, tak jsem si aspoň pouštěla písně, jejichž slovy jsem se toužila modlit, ale najednou mi docházelo, že nemám odvahu.
Zkrátím to. Zkoušku jsem Boží milostí udělala. Večer před zkouškou v rámci sdílení radostí se skupinkou pár přátel kamarádka napsala: „Jsem vděčná, že se můžu vzdát všech svých plánů, protože bude lepší brát to, co dá Bůh…“. Víte, jak ta zkouška dopadla? Nedostala jsem dar osvícení chemie nebo byla duchem nepřítomna a hlas mluvil za mě nebo to dostala za své hnědé oči. Ale dostala jsem zkoušejícího, kterého jsem neznala a ptal se naprosto jinými otázkami, které mě nesvazovaly, naopak, podporovaly v tom přemýšlet a odpovídat. Bůh zařídil plán, který mě nenapadl.
Byla jsem připravená, že v rámci lekce zkoušku neudělám. Ano, jsem nesmírně šťastná, že ji mám, že mohu dále studovat něco, v čem mám opakovaně pocit, že pokračovat mám a i mě to baví. Zároveň ta zkouška pro mě byla zkouškou víry. Lekcí, že Bůh je opravdu Bohem neuvěřitelných možností a že když s dětmi zpívám „já vím komu jsem uvěřil, to nikdo nevezme mi“ a další moudra, možná bych jim mohla i věřit, ne je jen mluvit.
A dostala jsem nezasloužený bonus. V rámci mých atak pláče a zoufalství jsem měla pocit samoty. Ani vám nedokážu vyjmenovat, kolik lidí mě virtuálně, na dálku či na blízko drželo za ruku a podporovalo, že si mě budou vážit, ať to dopadne jakkoli. Dokonce má kamarádka z práce pověřila své rodiče a jejich modlitební skupinku, aby mě nesli na modlitbách. Bůh je nejen Bohem neuvěřitelných možností, ale také spojující. Zjistila jsem, jak bohaté společenství okolo sebe mám, se kterým mohu prožívat nejen smích, ale i starosti. Kéž bychom si takovou oporou navzájem byli stále. Kéž by se nikdo z nás necítil sám.
Veronika
Protože jsi velký a konáš divy;
jedině ty jsi Bůh.
Hospodine, ukaž mi svou cestu,
budu žít podle tvé pravdy,
soustřeď mou mysl na bázeň tvého jména.
Celým srdcem, Panovníku, Bože můj, ti budu vzdávat chválu,
tvoje jméno věčné oslavovat.
Žalm 86,10-12
